Postel v Novaci přišla vhod, těžko se nám opouštěla a tak s „mírným“ zpožděním (zpoždění být nemuselo, ale Milánek se rozhodl, že musí rozchodit naše „kecafony“ a tak hledal na netu manuál k nim … normálně nás téměř všechny poslal do pr…GRRRR) vyrážíme a já se těším, že Banát bude pohodový, plný letních radovánek, procházek po českých vesničkách a překrásné přírodě. Krásy Banátu jsem si nastudovala na internetu http://banat.cz/ a přišlo mi, že vím, kam jedu. TĚŠÍÍÍM SEEE!!! 

Novaci opouštíme přes Transalpinu směrem na Petrosani, dále po 66A na Vulcan. Silnice je dlouhá, asfalová, vedro nás ubíjí, Lab hrotí, že dnes do Banátu rozhodně nedojedeme. Já na něj mrkám, že dnes večer chci strašně moc být u českých Rumunů. Silnice je poměrně luxusní, fakt asfalt a fakt i několik kilometrů . Měli jsme jednu vidinu: Milánek si pamatoval, že na Google Earth byla nějaká přehrada a naším cílem bylo, vykoupat se v ní. Pár km na městečkem Uricani vidím vysokou hráz a tuším, že to je ta přehrada a těším se osvěžení v ní…..ale ouha! Vzdalujeme se jí (dnes vím, že to byla přehrada Vaalea de Pesti, ale naštěstí po chvíli na druhé straně silnice se objeví koupací jezero Lac. Neváháme ani na minutku – Milánek velí: “Vpravo zatočit: teď!!“ a už s Martinem parkují svoji Hujdu a Jebku pár metrů od břehu – byl to dost velký „skokanský můstek“, který směrem dolů nedělal problémy…. Lab a Vašek chytře staví svoje terénní motorky před rygól.
Po pár hodinách jízdy zase pohodááá, svačinka a honem do plavek a honem do vody.



Lab do vody nešel a já mu cestou k ní nafotila zajímavé zákoutí. 



No nic, bylo tady fajn, ale je čas vydat se s dalším zpožděním na cestu. Banát se nás nemůže dočkat! Jedéééém…. „Počkej, nevidím Martina – sakra on tam leží, leží tam dole, pneumatiky má hore“ ….jojo, jak jsem psala – dolů po skokánku to šlo…nahoru se Hujda splašila a namířila si to do výmolu a výsledkem bylo ulomené levé zrcátko! Hééj rup!! A už je Hujda zase na pneumatikách. Tak už teda jedéém! 




Silnice má najednou fungl nový tmavý koberec, jedeme s větrem o závod, abychom se trochu provětrali a nahnali čas, který je dnes naším velkým nepřítelem. Zapomněla jsem říct, že ráno Milánek řekl, že z Novaci do Banátu je to 200km ;-) – to se dá zvládnout – po asfaltkách.
Nový povrch a omezení na 40km/h?? Co Tě nemá….není čas! Frčíme a libujeme si, že tady nás nikdo nezměří....ty voleeeee…. Zničeho nic, jako když utne, nový asfalt končí a pokračuje polní cestou!! :-o:-o brzdím očima, ušima, jazykem, rukama, nohama…víc jsem proto fakt udělat nemohla a Milánek ještě k tomu lehce použil i brzdy…všichni kluci už na nás čekají a vychutnávají si naše vyděšené výrazy – oči mi lezou z důlků. Seskakuji ze sedla a rozdýchávám nekonající se karambol.
Tak nás přivítal národní park Domogled – že jsme včera opustili enduro? Blázníš? Enduro v Rumunsku je úplně všude. Uvědomujeme si, že jednak Milánkův odhad 200km se rozplynul – protože právě tolik máme už za sebou – kolik asi před sebou? A jednak cesta už nebude tak pěkně ubíhat, protože byla spíš kamenitá, prašná, místy vykotlaná s obrovskými kalužemi. Na mapě je 66A prostě přerušená – asi si naši „plánovači“ mysleli, že nás nic nezastaví – no, nezastavilo. Fotodokumentaci postrádáme, protože jsem měla úplně jiné starosti než fotit za jízdy. Pevně sevřít madla, nohy zatnout do stupaček a pilně sledovat cestu před sebou – můj jediný úkol!
Jeden důkaz, že tam bylo i krásně, ale přece jen máme. 


Kolem obrovské přehrady Lacul Valea lui Ivan jsme opravdu jeli – akorát srázy byly tak vysoké, že koupat se v ní stejně nedalo. U hráze cesta 66A opět pokračovala – sice ne asfaltem, ale jakési zpevnění to bylo.
Konečně se dostáváme na hlavní silnici a já s Milánkem začínáme, přes Labovy pesimistické vzdechy, věřit, že dnes nás Banát přivítá!
Míjíme velmi zajímavé „rekreační zařízení“ – kolem přehrady Lacul Prisaca se stanuje téměř na silnici, za svodidly, zaparkovaná auta v obou směrech zužují jinak pěknou silničku na stezku tak tak pro jedno auto – všude se griluje, popíjí, Rumuni v obou směrech, hlava na hlavě – pro nás naprostý chaos a jet si sem odpočinout?? Ani náhodou!!

Orsova – na mapě české městečko. Neviděli jsme žádný český nápis, ale tušili jsme, že Banát je blízko – jenomže se začalo pomalu, ale jistě stmívat. Bereme plné baňe, kupujeme zmrzlinovou odměnu, chvíli odpočíváme, máme natočených 300km a Vašek i já brbláme, jak to s těmi km vlastně je?…Milánek se směje jako vždy – copak se na něho můžeme zlobit??

Vyrážíme po břehu Dunaje – obrovského, širokého toku, který nemáme čas vnímat – začíná být tma tmoucí a my nemáme nocleh. Cestou jsme se rozhodli, že nepojedeme do Sv.Heleny - centra Banátu. Cílem se nám stala vesnička Eibental, která je nejblíže. Ale kde?? Zastavujeme, protože ani my ani GPS netušíme. Bavíme se, kdeže ten Eibental je…najednou nad námi na kopci někdo na nás česky promluví a ukazuje směr….pro nás to bylo něco jako zjevení . Přišlo vhod, jak jsem se na cestu přichystala a vytiskla si kontakty na ubytování – voláme na první číslo. Paní Jágrová je velmi ochotná a slibuje, že nás budou vyhlížet.

Cesta po tmě do vesničky není nikterak příjemná – asfalt? Chacháá!! Štěrk, kamínky, písek, prach…prostě enduro ;-). Konečně cedule Eibental, 4 motorky projíždějící vesničkou, vzbuzují pozdvižení, děti volají ahoooj …. Ptáme se v konzumu, kde bydlí Jágrovi….a to už pan Jágr vychází a vítá nás. Pomyslím si, že je to Pražák, který přijel na léto sem. Žádný cizinecký přízvuk. Prý ho chytá přes léto od Čechů, poví nám paní Jágrová později při výborné večeři a oba s námi dlouho do noci posedí. Popíjeli jsme domácí slivovičku a dovídali se zajímavé informace z této i minulé doby a udělali exkurzi v dílně. 


Jdeme spát s doporučením na zítřejší poznávací výlet.

Naši domácí pracovali nedaleko v antracitovém dole Baia Nova, kde před 3 lety spadla šachta a zasypala 2 horníky. Od té doby se přestalo těžit, oni tam nebyli a tak jsme se tam vydali my.

Baia Nova – fotky snad ani nepotřebují kometář. 




Bylo to divné setkání – opuštěný důl na nás působil jako krajina po apokalypse. V bývalé administrativní budově jsem se začetla do osobních listů zaměstnanců, které se válely všude kolem – zřejmě ti, co si odnášeli nábytek, radiátory, světla, neměli zájem si doma zařídit kartotéku bývalých horníků a tak po sobě zanechali tuhle spoušť. 



Následujícím cílem měla být jedna z dalších českých vesniček Bígr. Hádej, kudy vedla cesta? Červené turistické značení napoví ;-). 16km polní cestou – ale ne mezi polem, sem tam jsme museli vyjet prudký kopec, vyjeté hluboké koleje nás sváděly si lehnout do nich a tady na mě padla krize!! Přišlo mi, že i Milánek má čím dál míň sil držet v rukách a na nohách obě naše váhy, padali jsme jak hrušky a já začala ztrácet své nadšení z cesty a pomalu se mi draly slzy do očí…kde je nějaká silnice, kousek asflatu by nebyl?? 

No, nebyl…ale naštěstí jsme najeli na vyšlapanou stezku a moje nálada se průjezdy krásnými lesy a po loukách zase vracela do starých kolejí. Příroda je mocná čarodějka! Milánka nálada snad neopustí nikdy, čím víc prekérek, tím lepší dovolená :-D Došlo i na jeho zručnost, to když se Vaškovi porouchal držák nabouraného kufru… kolem dokola bylo vedro jako prase.

Díky Vaškovi, že zastavil ve stínu listnáčů ;-) 

Nebyli jsme tam jediní blázni – v té nehostinné krajině jsme potkali Američana z New Yorku, který obrovským URALem spolu se svými přáteli brázdí Rumunsko křížem krážem a je jasné, že s tímto obytným mastodontem nemá problém cokoliv projet.

Bígr – přivítal nás ponuře, přehřátě, liduprázdně. Jen jeden chlapík se k nám pomalu šourá a česky se ptá, zda hledáme ubytování. S díky odmítáme, blikneme pár fotek a jedeme dál. 


Chtěli jsme si užít Dunaj – jeho obrovský tok, široké údolí, strmé břehy….včera večer jsme si všimli obrovské sochy, vytesané do skály. Pan domácí nás seznámil s příběhem dáckého krále Decebala, který je pro Rumuny hrdinou – v letech 100-106 n.l. se postavil proti římským vojskům – k jeho památníku nedaleko města Orsova teď míříme. Jeho hlava shlíží s výšky 40metrů a je nejvyšší skalní sochou v Evropě. 


Dunaj jsme na naší cestě přejížděli 3x v různých úsecích. V Bratislavě, Budapešti a pak tady na jihozápadě Rumunska. Tvoří tu hranici se Srbskem. Myslím, že nás všechny šíře jeho pomalu se plazícího toku uchvátila – mě a Milánka rozhodně: „Foť tu loď, foť tu skálu, foť, foť, foť“, slyšela hodně často ve sluchátcích.
Silnice kolem veletoku nás už ničím nepřekvapovala – kousek asfalt, kousek štěrk, kousek výmoly, krávy volně pochodující(všimni si jejich svázaných kotníků – asi tak daleko neujde), psi volně pobíhající… 



Největší dobrodružství Banátu nás teprve čekalo. Nevěděli jsme ještě, kde přesně, ale cítili jsme v kostech, že tady někde bude!  Škoda jen, že kluci toho měli plné zuby a dokonce i jindy pro vše nadšený Martin odmítl výpravu za hledáním monumentální jeskyně Pestera Liliecilor u Dubové – kurňa, ten musel být ale unavený (pak jsme je všechny našli v hospodě a bylo nám jasné, co je táhlo víc než cesta do neznáma!) Moc jsme toho o ní nevěděli. Jen to, že je někde na cestě z Orsove do Eibentalu, že je hluboká, že není zpoplatněná jako jeskyně u nás, že má být dlouhá 1,6 km a že lze projít kolem krasového potůčku až na břeh Dunaje. Tušili jsme, že čelovky budou nezbytností.
Trochu GPS, trochu Milánkův instinkt a trochu náhody nám přišlo naproti!! Našli rádcové našli! Pegásko jsme museli poměrně záhy opustit, ale touha za poznáním byla silnější a tak jsme obavy z okradení nechali v poloprázdných kufrech.
Úzce vyšlapanou cestičkou kolem potůčku jsme došli k místu, kde balvany tvořily kamenopád k jezírku, já jsem byla přesvědčená, že cesta dál nevede. 

Ne tak Milánek. Našel si místo, kudy se sesoukal dolů, podala jsem mu foťák a se slovy: „Za 10 minut jsem zpět“, zmizel. 

A tak čekám, čekám …pak slyším hlasy, pak vidím 3 české kluky pode mnou…a najednou jsou nade mnou. Aha, někde tu musí být schůdná cesta. A byla!! Žebřík! Neváhala jsem ani chvíli, protože 10 minut uplynulo a ti kluci mluvili o nějakých 300metrech k jeskyni. Nemyslela jsem si, že by Milánek opustil neprozkoumané. Došla jsem k obrovské díře ve skále. 


Hlouběji ve skále nevidím na krok a Milánek má naše obě čelovky – trochu připosraná napřed jen tak šeptám: „Milánku“…nic, jen nepatrná šumivá ozvěna – nikdo tu není a tak volám: „Milánkůůůů!!“ Kdesi ze tmy se ozývá: „Ty jsi tady?“ Jsme od sebe pár desítek metrů, ale je tam tak dokonalá akustika, že se slyšíme parádně, po chvíli už vidím přibližující se světlo. Milánek prý právě uvažoval o tom, že se pro mě vrátí, abych tu krásu kolem taky viděla.
Naše ledky nedohlédly stropu obrovského „sálu“ s krápníkovou výzdobou a ani foťák nepobral všechno, škoda, musí to být nádhera… 

Musíš věřit, že to v nás nechalo spoustu krásných dojmů. Byli jsme zas jak utržení z řetězu, těžko se to popisuje, kdo nás nezná a neochytal si tu tmu tady, nepochopí. Jdeme pak po bývalém dnu až k vodě. Jezírko Milánek přebrodí, já zůstávám… vrací se s tím, že mi tu nechá oblečení, protože dál se musí plavat (to ti čeští turisté mu sdělili fantastikou novinu, že jeskyní se dá proplavat do Dunaje). 

Nedohlédnu, kam mi zmizel, ale povídáme si díky skvělé akustice a tak mám autentické Milánkovy pocity. Jak se vzdaluje, ustává i náš hovor….po chvíli už jen tiše čekám a přemýšlím. Jsem tak daleko od domova, už se sem zřejmě nikdy nevrátím. Proč tu jen tak sedím? Proč nejsem tam? Všechno dolů a hurá za Milánkem! Velmi rád se mnou vydá opět na plavbu do Dunaje, voda je krásně teplá, trochu provoněná rybinou :-D. Je to nepopsatelný zážitek…pluješ si v obrovském prostoru, tmou, někde dál je vidět denní světlo, nevíš, kolik vody máš pod sebou, tušíš tuny kamene nad sebou. U břehu Dunaje jsme si oddechli a užili si výhledy na hladinu a skalnaté břehy. Jeskyně je pro turisty zpřístupněna lodí a tak nám z jedné z nich mávají. Přibližují se. Asi jsme pro turisty zážitkem – kormidelník nabízí turistům nevšední podívanou – možná ani netuší jakou přesně. Pluje pomalu za námi do nitra jeskyně a já marně doufám, že se velmi brzy otočí. Kdepak!! Chvíli váhám, mám-li opravdu v Evině rouše vylézt z vody. No co, pr.el máme všichni stejnou a tak jdu a dělám turistům atrakci.
Cestou zpět jsme natolik plni zážitky, že se předháníme, kdo z nás si je sdělí dřív, smějeme se a s hubama od ucha k uchu a s jiskřičkami v očích vycházíme opět na denní světlo a míříme k motorce. 

K dovršení toho právě prožitého štěstí, šlápnu do kravského lejna a míříme „domů“. 


Cestou jsme se stavili nad Einbentalem (česky Tisové Údolí) na neuvěřitelně sladkých a velkých ostružinách kousek od vrchu Známana, abychom potěšili kluky, a udělali jsme si pár fotek při soumraku. 



Doma se muselo trochu „jawit“. Martinova „hujda“ a Vaškův alpík utrpěli jisté ztráty při enduráckých přejezdech Rumunskem a tak nezbývalo, než vzít flexu, svářečku a jde se na to!!
Martin si s velmi zručnou pomocí pana Jágra poradil s držákem zrcátka 


a Milánek zas vyspravil držák kufru na alpíkovi. Filtr opět potřeboval provětrat. 


Večer jsme zase vedli řeči nad pivem a nějakou samohonkou. Jágrovi měli slzy v očích při našem vyprávění o opuštěném dole, tak jsme debatu stočili směrem k současnosti. Třeba jsem se dozvěděli, že čerstvý chleba jim do vesnice vozí jednou týdně, ten den jsou na několika sloupech ve vesnici rozvěšeny síťovky s penězi a nikdo nic NEUKRADNE!!!! Chápeš to?? Jak by to asi dopadlo u nás? ;-)
Nad vesnicí je hřbitov a kopec Kovárna – ten den nám už čas nezbyl, ale ráno před odjezdem si místo posledního odpočinku prohlédneme a z Kovárny uděláme pár fotek kouzelného údolí s vesničkou.
Vyrážím brzy ráno jen s Milánkem a Martinem – Lab a Ice prý počkají až na ty fotky, které tam uděláme. Shniloni jedni! Nejlépe by neudělali ani krok pěšky.
Hřbitov byl malebný, některé z křížů byly z lešeňových trubek, ale celé to mělo své kouzlo. Kdyby po smrti něco bylo, měli by nebožtíci příjemné pokoukáníčko na své pozůstalé. 



Výhled z Kovárny byl fakt úžasný. Tisové údolí jsme měli jako na dlani. 


Vůbec jsme viděli spoustu zajímavých zákoutí. 


Po příjemném ranním výšlapu na nás čekala vydatná snídaně a pak už jen loučení s milými domácími. Bylo nám tu moc dobře a nebýt to tak daleko, jistě se sem budeme vracet, ale kdo ví ;-) …. 


Cesta zpět, domů…všichni jsme se těšili, máme to každý něco kolem 1000km a Banát i údolí Dunaje nám má pořád co ukazovat. Chceme ještě navštívit Svatou Helenu – je to nejstarší dochovaná česká obec v oblasti, byla založena v letech 1824 -1825. V okolí vesnice je mnoho jeskyní, závrtů a propastí, typických pro krasové oblasti. Převládá tu vápenec. V roce 1991 zde žilo 800 obyvatel, v roce 2000 již jen 540 obyvatel a věžím, že dnes je to zlomek dřívějších let.
Do řeči se tu s námi dali okamžitě dva místní pánové u konzumu. Škoda, že nemáme dost času, protože v okolí je Kulhavá skála zvedající se nad potokem Ali Beg, u její paty leží rozlehlá jeskyně Vranovec. Podle místních lidí je zde klima velmi vhodné pro astmatiky, obojí je pro nás tentokrát zapovězeno, není čas…GRRR.

Banát mě na první pohled trochu zklamal – podle webových stránek jsem si ho vysnila jinak. Upravené silnice byly prašné, většinou nezpevněné, a tak jsme si nechtěně enduro prodloužili o pár dní. Myslela jsem si, že v českých vesnicích to víc žije.
Ale příroda, ta se nedá vyčíst z monitoru. Tou jsem byla nadšená a realita mé představy předčila. Nakonec jsem našla kouzlo i v těch rozbitých silnicích. Pobíhající psi a jiní čtyřnozí účastníci provozu nakonec taky nebyli žádným problémem, naopak se stali velmi častým objektem pro náše objektivy. Ráda bych se sem vrátila – neprobádané oblasti kolem Sv.Heleny a nejen ty, mě lákají. 



Bohužel, když musíš, tak musíš – domov je daleko a čas je naším nepřítelem….necháváme za sebou prašné cesty, široký tok Dunaje a jedeme, co to dá, směr ČR. 


Daleko jsme neujeli. Martinovi opět vypoví „hujda“ služby - rozsypala se spínačka…..hodina zdržení na pumpě, ke slovu se dostal i můj skleněný pilník na nehty – nikdy nevíš, co Ti na cestách „zachrání život“. Tentokrát to sice nebyla dobrá volba a záchrana pilníkem se nekonala, ale aspoň se to zkusilo. 

Rychlé občerstvení u Lídlu nám pomůže na dalších 250km, 

při cestě si pomáháme, jak se dá.Někdy stojíme ve stupačkách, 

jindy si zpíváme, abychom neusínali. Chvílemi se Milánek mlátí pěstí do stehna, chvílemi to schytává přilba… jak jinak popsat naprosto únavnou cestu neskutečně rovným Maďarskem? Je to placatice placatá bez větších vyvýšenin. Spoustu kilometrů po nudné dálnici mohlo být hodně nebezpečných a tak jsme se k večeru rozhodli, že zakotvíme ještě před slovenskými hranicemi. Martin s Icem spali pod širákem, my s Milánkem nemáme rádi broučky na ksichtících a topiko v tom vedru právě k tomuto účelu posloužilo. 

Lab byl jiného názoru a tak 950km jel na jeden zátah. Trochu jsme se o něj báli, ale po půlnoci přišla SMS, že je v pořádku doma.
Ráno už bylo všechno moc rychlé – snídaně, balení a hurááááá domů.
Nezbytná fotka před loučením s Icem, který se expedice pod Milánkovým vedením zúčastnil poprvé. Fotíme se v Maďarsku. Ice Cream pokračuje do Jižních Čech přes Rakousko, my míříme k bratrům Slovákům. 

Poslední fotka ukazuje, že jsme v pořádku dojeli domů – od té počáteční se liší především tím, že jednak jsme o týden starší a jednak jsme bohatší o nevšední zážitky, kterými se hned tak někdo pochlubit nemůže … mě ještě čeká 100km na mimču směr Olomouc. 


Celé to začalo dost nevinně – netušila jsem, do čeho jdu. Všechno bylo nové, neochytané. Až na krátký, asi hodinový, výpadek dobré nálady cestou do Bígru, jsem si užívala každý pád, každý výhled, každý kousek cesty, každý kousek nedotknuté přírody i milou přívětivost Rumunů. 

Díky, Milánku, za skvělý nápad - vzít mě to tandemu :-*.

A všem klukům děkuji, že mě na jejich, jindy vyloženě chlapské jízdě vzali mezi sebe. Připadala jsem si, že nepřekážím.

Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo nocování v 1910 m.n.m. a jeskyně Pestera Liliecilor u Dubové. 

Těším se, jakou destinaci kluci vymyslí na příští léto a věřím ve svoji nominaci do expedice.