Vietnam

Vietnam - 5. - 23.2.2013

 

Jak začít? Tak asi tak, jak to celý vlastně bylo. Letět někam do světa se nám chtělo už dlouho, Jaromírovi ještě dýl, protože nikdy v letadle neseděl. Ale když je člověk zaměstnanec se čtyřmi týdny dovolené jako já, tak na několikatýdenní výlety v zimě a stejně dlouhý v létě to prostě nevychází. Zlom nastal začátkem ledna, kdy jsem v následku reorganizace naší firmy přechodně rozšířil na měsíc únor řady nezaměstnaných. V polovině ledna se konal bájný závod Off Road fichtel day v Soběslavi, kam jsme přijeli podpořit naše přátele a kamarády a na následující pozávodní párty a maturitním plese jsme vše domluvili. Proč nás napadnul zrovna Vietnam, si nějak nevzpomínáme :D .

Druhý den po vystřízlivění jsme se ubezpečili, že to opravdu nebyli jen plané řeči v důsledku konzumace jindřichohradecké whisky a tak stačilo jen sednout k počítači, objednat letenky, vízum a vzhůru do světa.


Před odletem


Jelikož jsme objednávali letenky necelé tři týdny před odletem, tak už nebylo moc z čeho vybírat. Zpáteční letenka Praha - Hanoi pro jednoho vyšla na 21 000,- včetně poplatků a pojištění. Na letenkách se dá dost ušetřit, při nákupu několik měsíců dopředu se dá pořídit už od 15 000,- . Do Vietnamu je s Českou republikou zavedené vízová povinnost. Víza jsme si zařizovali on-line na www.vietnamisa.cz za 21 USD předem a doplatek 45 USD na letišti při příletu (osoba).

Další důležitá věc je očkování, doporučuje se žloutenka a břišní tyfus, i to jsme zvládli, takže už stačilo jen shlédnout díl Top Gearu Vietnamský speciál a vyrazit.

 

Cesta do Hanoje


Úterý 5. února – čtvrtek 7.února


Na ruzyňské letiště nás veze Jaromíra ségra a při loučení je na ní zřetelně vidět, že má velký pochyby jestli se my dva, vesničani se slámou v botech, ještě někdy vrátíme domu. V 8 večer nasedáme do poloprázdného letadla směr Paříž, je to nějaký malý vrtulový mrzák, ale jako začátek dobrý. Dostáváme bagetu a já pivko a asi po hodině a půl vystupujeme na letišti Charles de Gaule v Paříži. Trošku pomateně hledáme odletovou halu, kde budeme muset přečkat noc, protože další spoj do Bangkoku odlítá až druhý den po obědě. Uleháme na sedačky v zavřený kavárně a celou noc nám dělá společnost zvuk rozvášněný rozbrusky, protože opodál něco opravují. Ještě nás dojde zkontrolovat pani četnice, jestli nejsme vagabundi a máme platný letenky. V 5 ráno nás slušně vyhazují z kavárny a venku je tma a prší. Měli jsme v plánu vyrazit busem do centra na Eiffelovku, ale v dešti to nemá cenu. Holt se na ní dojedeme podívat jindy a na kejvačkách. Na letišti se poflakujeme až do jedné hodiny odpoledne a pozorujeme letušky a černochy, kterých tu je víc než dost. Jak černochů, tak letušek.
Po půl druhé usedáme do velkého Boeingu, který je narvaný až na střechu. Vedle nás sedí jakási francouzská bába, škoda. Let probíhá v pohodě, konzumujeme piváky, víno a jídlo z alobalových vaniček. Počasí bylo celý let perfektní, přes Evropu nádherně jasno a v noci bylo jediným zpestřením pozorování dlouhé osvětlené čáry na zemi. Podle mapy to vypadalo na pakistánsko – indickou hranici, ale mohlo to být klidně něco jiného. Ráno okolo půl sedmé přistáváme v Bangkoku, venku krásně jasno a obrovském hic, letištní hala je naštěstí klimatizovaná. Jdeme vyřídit palubenky k Vietnam airlines a čas do odletu do Hanoje trávíme u netu a pozorováním Asiatek, dobrý kusy…
Po obědě usedáme do posledního letadla a míříme na Hanoi. V letadle je mraky místa a dostáváme výborný jídlo – nudle s nějakým masem, hádáme se, jestli to byl pes nebo ne. Každopádně to bylo výborný. Po necelých dvou hodinách letu konečně přistáváme v Hanoji.

         

 

 

Hanoi – čtvrtek 7.února

Na letišti vyřizujeme doplatek za víza – 45 USD za osobu, čekáme na zavazadla a jdeme si potvrdit zpáteční odlet.Mise je splněna, vylézáme ven z letiště a nastává opravdový chaos. Mimo to je docela dost teplo, určitě přes 30 stupňů. Hned nás obestupují mraky Vietnamců a lákají nás na levné taxi do města, na ubytování v hotelu atd. Nakonec nasedáme do rozvrzaného busu, který nás vezme do centra (asi 40 km) za 2 USD na osobu. První setkání s vietnamskou kulturou nastává, když do autobusu vleze jakýsi kluk a prohlásí: „Ty pičo tady je hic“ , prostě vietnamec jak poleno. Nastává rozjezd. Řidič jede jako šílenej, na všechny troubí, všichni troubí na něj a do toho se všude proplétají tisíce skútrů na nichž žlutky vozí úplně všechno. Zvířata, kytky s květináčem, stromy, dvě děti, tři děti, čtyři děti, kusy nábytku atd. Vystupujeme přímo v centru u jezera Ho Guom a všude visí vlajky CCCP, srpy s kladivy a další sovětský symboly. V bance měníme peníze a rázem jsou z nás milionáři, za 100 USD člověk dostane přes 2 000 000 dongů. Projdeme městem s tím, že najdeme nějakou půjčovnu a spaní. Všude je obrovský provoz a mraky lidí. Předpisy nikomu nic neříkají, každý jede tam kam se vejde a barva na semaforu nic neznamená, chodci přecházejí mezi autama a skútrama jak se jim zlíbí. Za chvíli si na to zvykáme a nedělá nám to problémy. Necháme se kousek popovézt na šlapacích rikšách a před jakýmsi hotelem Elizabeth nás odchytává majitelka, jestli nechceme nocleh. Domlouváme se na 15 USD za pokoj pro oba. Pokoj pěkný, bez oken a s trochou smradu, ale zase se záchodem a sprchou. Ta je nám ale na nic, stejně se moc nemyjeme. Pani z hotelu nám povídá, že se zrovna bude slavit čínský nový rok a proto je všude tolik lidí, vlajek CCCP a mandarínkových stromů – to je jejich vánoční strom. Borovice tu asi nevedou. Zmiňujeme se, že bysme chtěli pučit na pár dní motorky a odjet do hor, ale říká, že to bude možná problém, že dost půjčoven má kvůli svátkům zavřeno. No uvidíme. Vyrážíme do města na nějaký jídlo a trochu alkoholu. Na ulici nás odchytávají nějací mlaďasové naháněči a jdeme do „restaurace“ kde si sami na ulici na malých židličkách pečeme syrový maso a zapíjím to Hanoi beer, který je velmi dobrý. Dost podobný českému. Obcházíme jezero v centru a jdeme do vyhlášené několikapatrové hospody Legends Beer. Dole se nás ujímá luxusní uvaděčka vede nás až úplně do horního patra na terasu do baru. Trošku popíjíme a když se vracíme na břehu jezera nás odchytává mladý kluk na skútru a nejdřív nám nutí pohledy, ale my potřebujeme mapu Vietnamu, abychom měli podle čeho v následujících dnech jet. Po chvíli nám jí opravdu přiváží a za pár tisíc dongů jí od něj bereme. Další naše přání je půjčovna motorek, tak nás oba nakládá na svůj skútr a veze nás kamsi do půjčovny. Nakonec zjišťujeme, že jsem pár ulic od hotelu. Paráda. Domlouváme se na ráno, že se stavíme a vyrážíme do hotelu spát. Ještě nás odchytávají další mladící do baru, kde prý „masáž masáž“ a když říkáme že ne, tak to zkouší s „fucking, fucking“ Holt musí ségrám shánět zákazníky… Budík ani nenastavujeme a někdy po půlnoci jdeme spát.

 

     

 

 

Severní Vietnam – pátek 8. února – pondělí 11. února

Spíme a spíme a spíme a když se probudíme, tak jsme trochu pomatený. Na telefonech máme ještě náš čas a po přičtení osmi hodin nám vychází, že musí být tři odpoledne, což se nám zdá divný, ale nakonec je to tak. Holt časový posun nám nějak pomát organismus. Loučíme se v hotelu a jdeme do půjčovny pro stroje. Jedná se o jakousi cestovní kancelář, kde vám seženou úplně všechno.Od zájezdů, letenek a ubytování přes motorky až k ledvině. Vietnamci jsou prostě národ obchodníků a kšeftařů se vším. Anglicky řešíme zapůjčení motorek a když majitelka vidí naše pasy, tak na nás začne česky. V době komanče měla naše vlast s Vietnamem jakýsi pakt, kdy my jim dodávali průmyslové výrobky a oni na oplátku pracovní sílu. Tahle pani dělala v Jindřichově Hradci v textilce. Za chvíli přifrčí dva mladý kluci na motorkách a ty nám předávají. Motorka se řekne vietnamsky Xe. Jedná se o stroje Honda Future Neo. Vzhled skútru, 17 palcový kola, 4 kvalty s automatickou spojkou, kterou kdysi vymysleli v Týnecké Jawě. Domlouváme cenu na 15 dolarů na stroj na den, od kluků dostáváme jakýsi parodie na helmy a vyrážíme do chaosu hanojské dopravy. První chvíle jsou opravdu náročný, ohromný provoz, všichni na sebe troubí a do toho tisíce lidí před koly. S nejistotou chytáme směr, o kterém si myslíme, že by nás mohl vyvést z města. Cestou bereme u benzínky plnou. Litr benzínu stojí necelou dvacku. Všichni jezdí bez ohledu na jakýkoliv značení podle hesel čára není zeď, kam se vejdou dva, tam se vejdou i tři až čtyři, červená je jen barva a tak podobně. Do toho jezdí mládež po zadních a dělá jiný blbosti. Samozřejmě všichni jezdí bez helem. Proplétáme se městem obrovskou kolonou, nikde nejsou žádný cedule, mapa je nám úplně k ničemu a když už jsme skoro bezradný, tak se nás chytá týpek, který nám lámavou angličtinou vysvětluje, že nás vyvede z města, ať mu na mapě ukážeme směr, kam chceme jet. Jedeme za ním asi 20 km a na kraji města na nás mávne a zmizí. Bez něj bysme byli úplně ztraceni a bloudíme tam ještě týden. Pokračujeme na západ směrem na horské město Mai Chao, kam bysme chtěli dojet zítra. Začíná se šeřit a to je teprve 6 hodin večer, zastavujeme na jídlo u jedné z mnoha „restaurací“ . Dáváme jídlo, který nás bude provázet celým Vietnamem. Nudlovou polévku s masem. S kohoutem se jmenuje Pho Ga a s hovězím masem se jmenuje Pho Bo. Žádný zázrak to není, ale jíst se to dá. Projíždíme přes města, všude je neskutečný bordel, nic se nehází do odpadkových košů, ale jednou za čas se všechen bordel shrne na hromadu a zapálí. Evropské ekoteroristy bych tam přidal taky a byl by klid. Projíždíme kolem trhů, spousty zeleniny, oblečení, syrový maso se válí rovnou na ulici a práší se něj. Holt jiná kultura, ale nikdo si tam z toho nic nedělá. Ujíždíme ještě dalších pár desítek kilometrů po tmě a už pomalu stoupáme do hor. Zajíždíme z hlavní cesty k lesu, nebo spíš do křovisek, rozbalujeme karimatky a jdeme spát. Na silnici je dost provoz, spát se nám moc nechce, protože poslední noc jsme spali skoro 15 hodin, ale nakonec usínáme. V noci se přehazujeme plachtou, protože začíná trochu krápat.

     

 

Ráno se probouzíme do zachmuřeného počasí, je dost vlhko, trochu mlha a teplo taky moc velký není, ale vyrážíme. To že místní jezdí v pláštěnkách nevěští nic dobrého, ale nezoufáme. My moc oblečení nemáme, dalo by se říct, že skoro žádný. Pokračujeme do kopců na Mai Chao, určitě tu musí být krásný výhled, my vidíme pár metrů před sebe. V jednom sjezdu jdu nějak pozdě na brzdy, zadní kolo jde na mokru do smyku a už se válím. Takže Vietnam je pokřtěn. Odnesla to jen kulička na brzdový páčce, jinak naštěstí nic. Přejíždíme hřeben a mlha pomalu mizí a naskytuje se nám krásný výhled do údolí na vesničku Mai Chao. Zastavujeme na vyhlídce s občerstvením – je to tam skoro stejný jak na Slapech, dáváme si na zahřátí čínskou polévku a horkou vodu. Sjíždíme z hor, Jarek čumí všude možně jen né před sebe a brzdí před ním auto. Všímá si ho na poslední chvíli a už leží. Takže 1:1. Počasí se výrazně zlepšuje a po pár km je už úplně jasno. Projíždíme nádhernou kopcovitou krajinou, všude jsou vidět malý rýžový políčka, perfektní zatáčkovitá trasa s novým asfaltem, tak brousíme stupačky. Celkově je všude špatný, nebo spíš žádný značení a s kombinací s naší divnou mapou, kde toho moc není, je to super adrenalin. Chceme držet severní směr na oblast Sa-Pa k hranicím s Čínou. Měla by to být horská oblast s nádhernými výhledy do hlubokých údolí na čajový a rejžový políčka. Z hlavní uhýbáme na menší cestu do hor. Občas se zeptáme místních, jestli máme správný směr, ale všichni na nás koukají jak na zjevení a děti jenom křičí Hello. Asi sem moc turistů nezavítá. Projíždíme zapadnutý vesnice z rákosí a bambusu, všude pobíhají psi a divný krávy, kterým říkáme jaci. Toto zvíře nám vryl do paměti kámoš Dejmas, protože z něj má čepici, kterou přivez děda z Mongolska. Takže to bude určitě ono. V jedné vesnici je místní restaurace, tak se domáháme oběda. Ženská vůbec nechápe, když ukazujeme na maso a nudle, tak jí to dochází a začíná vařit. Mezi tím padnou nějaký lahvový. Pivo mají fakt dobrý. Sjíždíme k přehradě, která vůbec není v mapě, takže nemáme tuchu kde jsme, směr máme snad dobrý, takže si z toho moc neděláme. Přejíždíme nádherný nový most a v dálce jsou vidět skalnatý hory. Nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan má přes 3 100 mentrů. K večeru se pokoušíme koupit v chýši u cesty nějaký sušenky a pití na večeři. Domluva je s nimi nulová, prostě nechápou co chceme, ale nakonec jsme úspěšní. Začíná se šeřit a je vidět, že i do těhle končin již došla moderna a z bambusových chýší svítí úsporné LEDky a děti vysedávají s notebookama před chatrčí a píší nesmysly na facebook. Uleháme po setmění přímo u cesty na břehu přehrady a je nádherně jasno a na obloze je mraky hvězd, protože tu široko daleko není jakýkoliv zdroj světla. Paráda.

    

 

 

 

Ráno se budíme a je trochu mlha, ale vyrážíme dál směrem, kterým si myslíme, že by mohla být Sa – Pa. Po pár km vjíždíme do města a zjišťujeme, kde jsme. Směr máme dobrý. Nakupujeme snídani a pokračujeme dál, jediný co nás trápí jsou zavřený benzínky, ale nakonec kupujeme plnou vedle silnice od nějaký ženský, která měla před barákem ruční pumpu. Po přejetí prvních kopců se mlha ztrácí a je úplně nádherně, tak si říkáme, že by nám počasí na Sa Pa mohlo vyjít, ikdyž se všude píše, že tam většinu roku prší a sluníčko je zázrak. Zastavujeme u velkého vodopádu, jdeme se podívat blíž a potkáváme průvodce, který jede právě ze Sapy a tvrdí, že je tam krásně. Když tam přijíždíme my, už není vidět ani na krok a mrholí. Na vykvalt jedeme několik km z kopce směrem na město Lao – Cai. Kdyby bylo něco vidět, tak by ty výhledy mohly být fakt parádní. Přijíždíme do Lao Cai, což je město s hraničním přechodem do Číny. Je tu široká silnice lemovaná vlajkami s tradičními sovětskými symboly, pěkná podívaní. Počasí žádný zázrak, tak to směřujeme zpět na Hanoj, cestou dáváme jídlo u silnice v hospodě. Ve sklenicích tu mají naložené v různých nálevech hady, štěňata a bůh ví co ještě. S místními si dáme celkem chutný čajík a cesta je pak o mnoho zajímavější… asi to nebyl ledajaký čajík. K večeru projíždíme okolo obrovského skvotu. Megalomanský památník nějakému vůdci, který nějak zapomněli dostavět. Prohlížíme ho a všude po zdech jsou sprosté nápisy, obrázky, telefonní čísla a podobně. Mládež je všude stejná. Řešíme jestli jet dál a zkusit najít na noc nějaký hotel, protože počasí se nejeví dobře a nakonec zůstáváme spát vevnitř ve skvotu. V noci tam přijedou nějací sígři na skútrech, ale když vidí, že už je plno, zase odjedou.

 

    

 

Ráno prší a je fakt hnusně. Navlíkáme na sebe všechno oblečení co máme a jedem do Hanoje. Cesta je mokrá, místy je dost bahna, tak musíme dát bacha, aby nedošlo k wypadku. Lehce si zajíždíme asi 30 km šotolinou, tam už je sice hezky, ale zase se musíme vrátit do hnusu. Jednou stavíme v motorestu na jídlo, jinak furt jedeme. Odpoledne se přibližujeme Hanoji a máme hrůzu z toho, jak se trefíme přímo do centra, nakonec to jde bez problémů. Holt jsme nejlepší. V půjčovně mají trochu kecy za ulomenou páčku, ale nakonec nic nechtějí. Jdeme do našeho hotelu, dáme sprchu a vyrážíme do města na večeři a něco popít. Na centrálním náměstí je obrovský shluk lidí a podium. Pořád slaví nový rok a vystupují tu různí umělci a akrobati, včetně cvičený opice. Potkáváme se tu taky s dvěma kluky z Čech, kteří tak nějak cestují Asií.

Plán na další dny je sednout na vlak a dojet asi o 800 km jižněji do přímořského Hue, kde by podle předpovědi mělo být nádherně. Z hotelu si s pomocí místního pikolíka objednáváme vlak za 74 USD na osobu na další noc. Je to lehátkový vlak, tak se doufáme aspoň vyspíme. Jaromír, jakožto autobusák vlaku nevěří a myslí, že tam nedojedeme. No uvidíme….

 

   

 

Hanoi – úterý 12. února

Budíme se rozumně na devátou, dáme v hotelu luxusní snídaní za 2 dolary a vyrážíme do města. Pořád je takový hnusný vlhký počasí, ale je teplo. Nejdřív navštěvujeme vojenské muzeum. Parádní ukázka techniky a toho jak amíci dostali na prdel. K vidění jsou bojový vozidla, ruční zbraně, letadla a jejich vraky, výbava a spousty dalšího. Vstupné je za 30 Korun a focení za dvacku. Pak navštěvujeme Hočiminovo muzeum, což je neskutečný kýč. Ho Či Min byl velký bojovník za samostatný severní Vietnam, osvobodil ho od francouzské nadvlády a nastolil socialismus. Dodnes ho milují a v každém větším městě má svoje muzeum nebo něco, co by ho připomínalo. Taky se po něm jmenuje hlavní město jihu Saigon – Ho Chi Min City. Jeho mauzoleum je naštěstí zavřený. Od kámoše, který v Hanoji studoval mám na lístečku napsanou adresu Ngyen Ghang 361. Jedná se o vyhlášenou psí restauraci Son Hai. Zkusit musíme všechno. Jdeme asi hodinu z centra a nastává zklamání, restaurace je zavřená. V průvodci se dočteme, že konzumování psů má svoje pravidla a řídí se podle aktuálního lunárního období, tak máme holt smůlu. Zpátky jedeme taxíkem za stovku. Flákáme se po městě, vysedáváme v barech a popíjíme. A to si takhle sedíme v jednom baru, najednou z protějšího sloupu osvětlení vyšlehne blesk, ozve se hrom a v celý čtvrti je tma jak v prdeli. Ono celkově elektro rozvody po městě jsou takový dost šílený a nechápeme, jak se v tom může někdo vyznat. Všude je obrovská změť kabelů. Místní jsou na to asi zvyklí a ihned rozsvěcí svíčky a můžeme pít dál. Potkáváme taky motocykl MZ Trophy, který je hodně pěkně zrenovovaný, akorát místo MZ motoru má zabudovaném čtyřtakt Honda. Večer se vracíme do hotelu pro věci a pikolík nám zařizuje tágo na nádraží, který platíme přímo jemu a jak později zjistíme, tak nás fest natáhnul – na 200 kč asi o 150 korun, až se vrátíme, tak to s ním probereme… Ještě domlouváme výlet lodí do zátoky na Halong Bay s tím, že až budeme vědět na kdy seženeme vlak z jihu, tak mu potvrdíme datum. Na nádraží v čekárně je dost zmatek, ale ujímá se nás nějaký místní postih, který nechápe, že od něj pomoc nechceme, ale i tak nám odtahá baťohy do kupé a ukáže vlak. Chce stovku bakšiš, dáváme mu dvacku a česky ho posíláme do hajzlu, nikdo se ho o nic neprosil. Kupé ve vlaku je na místní poměry pěkný, docela čistý a pohodlný. Na zbylý dvě lehátka přisedá pár z Evropy – chlápek 55 let Anglán a pěkná buchta z Německa, který bylo tak lehce přes 30. Dobře to měl zařízený….

 

   

 

 

Střední Vietnam – středa 13.února až pondělí 18.února

Noční cesta vlakem úplně v pohodě, občas to sice vypadalo, že někdo ukrad koleje jak to drncalo, ale i přes to jsme se celkem dobře vyspali. Celý dopoledne koukáme z oken, ale venku není nic zajímavého vidět – jenom rýžová pole a bordel. V poledne dojíždíme do města Hue, na nádraží nás vítá neskutečný horko a smrad. Vyjdeme před nádraží a hned všechny lidi obestupují kšefťáci. Jeden se nás ujímá, říkáme, že chceme najíst, napít, sehnat motorky na pár dní a zařídit jízdenku zpátky do Hanoje. Nic prý není problém. Jdeme k němu před kancl, který je přes ulici, dostáváme jídlo – nudle už asi na milióntý způsob, drtím nějaký piva a mezitím jde zařídit vlak. Vrací se s nepořízenou, že už je vše plno, ale navrhuje, že můžeme jet lehátkovým busem. Jarek je nadšen, mě při pomyšlení na hustotu provozu napadají hrůzné myšlenky. Nakonec bus bereme za 45 USD na osobu s tím, že jede opět přes noc, tak aspoň zbytečně nepromarníme čas. Pak mlaďasové přistaví skútry. Jde opět o ty samý, avšak už né originál Honda, ale nějaká licenční místní výroba. Stav je bídnější, ale snad to pojede. Cena 10 USD na den za kus. Ještě se s ním domlouváme, aby zavolal do našeho hotelu do Hanoje a Dawidovi potvrdil odjezd na dvoudenní výlet lodí na Halong Bay. Sedáme na Xe a vyrážíme nejprve k moři asi 5 km od centra. Píchneme motorky na pláž a koukáme na Jihočínský moře. Vlny jsou pořádný a vyplavují všemožný bordel. Koukáme do mapy a plánujeme trasu na následující dny. Cíl je jasný, nejdřív na sever do válečný zóny, pak do hraničních hor s Laosem a po Ho Chi Min highway na jih a dál se uvidí podle počasí. Z Hue vyrážíme po hlavní silnici z Hočiminova města na Hanoi, kde je dost provoz a jak je vidět, tak busy mají absolutní přednost a poslední co jejich řidiči při jízdě používají je brzda. Prostě jedou a troubí. Kdo neuhne má smůlu… Fakt se těším na cestu zpět! Dnešní cíl máme město Vinh Moc, kde by se měly nacházet tunely z války. Cestou přejíždíme most, který kdysi rozděloval severní a jižní Vietnam. Je tu i muzeum, ale jedeme dál, stavíme se cestou zpět. Uhýbáme z hlavní a k večeru dojíždíme k tunelům. Dneska už zavírají, tak jen koukneme v kolik ráno otvírají a jedem se podívat k moři na pláž. Vracíme se zpátky do poslední vesnice, že si dáme něco k jídlu a objevujeme hospodu, před kterou je spoustu zaparkovaných skútrů. Vevnitř je banda ožralých mladistvých, kteří něco slaví a očividně z nás mají srandu. Objednáváme nějaký jídlo a pivo – já jich dostávám rovnou 5, i když jsem chtěl jedno a začíná družba. Anglicky moc neumí, tak se bavíme vietnamsky, ale to zas neumíme my. Holčina nás učí otvírat plechovkový pivo hůlkou, což vůbec nechápu jak to dělá a celkově je dost sranda. Některý z nich už sou pěkně vožralí. Když odejdou nechají po sobě všude bordel, rozházený plechovky od piva, sklenice a tak. My dopijeme taky, v baru přes ulici dám ještě jedno a jedem hledat flek na spaní. Najdeme pěkný místo u cesty v lesíku na trávě, kde jsou ještě hodně znatelné jámy po bombardování.

Video z otvírání piva je ke shlédnutí zde: www.youtube.com/watch

 

 

Noc byla v pohodě, ani nás moc neobtěžovali hadi, hmyz a pavouci, jen na nás ráno nevěřícně kouká nějaký žluťák co tam děláme. Asi tu nečundrujou. U tunelů jsme jako první návštěvníci, platíme dvacku vstup a bůra za parking strojů. Nachází se tu bludiště tunelů v délce přes 2 km a některé jsou až 25 metrů hluboko. Všechny jsou vykopaný v jílovitý půdě. Za války v nich byla ukrytá celá vesnice. Fasujeme baterky a jdeme na prohlídku. Chodbičky jsou tak akorát na zakrslí vietnamce, takže nic pro dlouhány. V jílu perfektně drží a nejsou nijak vyztužovaný. Jsou tu i různý místnosti, koupelny, porodní místnost a místa pro stráže. Jedna chodbička vede přímo k moři, my vylézáme na druhý straně areálu, kde už čekají malý děti a dírou v plotě nás vedou zpět, samozřejmě za to chtějí drobný. U vstupu si ještě dáváme strašně hnusný žele z rýže zabalený v lupení, to ještě netušíme co horšího nás dneska potká. Vracíme se zpět na jih na město Gong Ha a zastavujeme na hraničním mostě. Je tu velký stožár s vlajkou známý ze spousty fotek z Vietnamu, muzeum války s Hočiminem a dům, ve kterém se podepsaly důležité dokumenty ohledně obou Vietnamů včetně soch všech zúčastněných. Vstupný na všechny tyhle památky byla dvacka. Z Dong Ha uhýbáme na západ do hor na Hočiminovu silnici. Cestou vidíme převrácený kamión v zatáčce, který je úplně na sračku. Stavíme na jídlo, že si dáme Pho Ga – nudlová polévka s kuřecím. Ovšem naservírovali nám misku s nějakýma nudlema, který vypadaly jak z igelitu a z toho celého trčela noha slepice div né s peřím. No hnus, ale něco se z toho sníst dalo. Napojujeme se na Hočiminovu silnici. Je to stezka protínající skoro celý Vietnam, která sloužila během války k zásobování vojenských jednotek. Svítí nám sluníčko, projíždíme horami, nádhernými údolími s řekou, parádní zatáčky, pěkný asfalt a minimální provoz. Občas je nějaká zapadlá vesnička, kde lidi spíš připomínají opice. Je znát, že jsme na hranicích s Laosem, jsou takoví víc kulatí a žlutí. Benzín bereme od místních z pojízdných stojanů. Ty se najdou všude. Okolo opravdu skoro nic není, jen neprostupná příroda a zahlídli jsme jednu přehradu. Navečer dáváme jídlo v městečku a je to ještě strašnější než oběd. Zdálky to vypadalo dobře, ale ve skutečnosti jde o rýži – tu mají dobrou a k tomu maso z bůhvíčeho namletý snad i s kostma. Jíst se to nedá. Tady se ujišťujeme, že v tohle místě nás gurmánský zážitek nepotká. Sníme rýži, dám pivo jedeme za vesnici dát bivak. Spíme u lesíka, spíš teda džungle. Podle zvuků je v něm docela živo.

 

    

 

 

Rána jsme se dožili, jen nás v noci budil občas řev nějakých hmyzáků, kteří měli asi orgie. Do baťohu mi přes noc nalezli mravenci a pořešili zapomenutou sušenku. Sedáme na xe a pokračujeme dále na jih po HCM cestě, provádíme lehkou hygienu u hadice, která teče z vodopádu u silnice a ve městě Kham Duc dáváme snídani. Poručíme si polévku a tu nám taky přinesou, akorát je v ní namletý to hnusný maso s kostma co známe ze včera. Z kuchyně vyběhne třínohý pes… Celkově je tady bordel a špína. Ale místní si na té polévce docela pochutnávají. Jedeme ještě na čaj do další hospůdky a tam se rozmýšlíme co dál. Obloha se zatahuje a vypadá to na déšť tak sjíždíme z hor dolů směrem k moři. Jakmile jsme pod kopci, už je zase vedro na kraťasy a tričko. Začínají se objevovat vesnice, jezdí víc a víc skútristů i aut až dojedeme na křižovatku s hlavní silnicí na HCM město. Je tu obrovském ruch, všichni něco prodávají a my nacházíme stánek s teplýma bagetama. Jsou naprosto výtečný, sice dost ostrý, ale na spravení chuti po těch blafech z hor paráda. Samozřejmě je třeba to zalít pivem, do kterého tu dávají i led. Prasata. Po hlavní je celkem velký provoz, busy tu jezdí mezi lidma tak kilo a už zdálky troubí... My pokračujeme na My Son, což jsou ruiny klášterů z dob 4.-14. století. Dopravní značení tu opět chybí, takže bloudíme asi 30 km a pro jistotu se potom ptáme místních. Přijedeme na místo a je to tu dost turisticky profláknutý, platíme kilo vstup a pěšky jdeme do areálu. Slunce praží, tak jsme rádi, že je to ve stínu. Moc tam toho z klášterů a budov nezbylo, protože amíci všechno pro jistotu rozbombardovali. Po prohlídce máme namířeno do přímořského města Hoi An, opět chybí cedule a trochu bloudíme.V centru bereme pěkný hotel za 9 USD na osobu se sprchou na pokoji a jdeme do města. Hoi An je město módy, všude je spousty obchodů s oblečením, prodávají dámský šaty, šijí obleky na míru, trička a já si kupuju čistý ponožky po dvacce. Večeříme v luxusnější restauraci u svíček jak dvě buzny, dáváme steaky, pivo a místní rum, který sice smrdí, ale nekope. Všude po městě je celkem pořádek, což vidíme ve Vietnamu prvně. Projdeme město, koupíme nějaký trička za pár korun a v centru má místní Horst Fuchs předváděcí akci. Všude se tu motá dost turistů, tak dáme ještě nějaký drinky a jdeme na hotel.

 

 

Snídáme na hotelu kolem osmý, vaječná omeleta s pivkem, být k tomu steak, tak si myslím, že sem v ráji. Sedáme na stroje a jedeme na pláž k moři, je sice pěkně teplo, ale dost tu od moře fouká, tak děláme jen nějaký fotky a podél pláží míříme na třetí největší město země, na Dannang. Všechny pláže jsou rozparcelovaný a jsou na nich obrovský hotelový komplexy, ale dost z nich je nedostavěných nebo zkrachovalých. Zdálky už je vidět 5 vysokých skal u silnice – Mramorový hory. Jedeme k nim a všude jsou obchody se sochami z mramoru. Od malinkých zvířat po obrovský několikatunový Buddhy. Na prvním kopci je vidět věž, tak platíme 15 Kč vstup a jdeme do schodů. Nahoře je chrám a jak zjišťujeme, všech 5 kopců je dutých jsou propletený chodbami a modlitebnami. Z kopců jsou nádherný vyhlídky na okolí, vnitřek je taky luxusní. Vycházíme z druhý strany a za 15 Kč ještě navštěvujeme podzemí. Později jsme se dozvěděli, že za války v těchto horách sídlila ženská dělostřelecká jednotka a sestřelila asi 15 amerických letadel. Venku si dáme výtečný bagety a jedeme po pobřeží k obrovský soše Buddhy, která je vidět na kilometry daleko. Parkujeme motorky a lezeme k soše. Jedná se o 67 metrů vysokou bílou sochu, okolo jsou chrámy a spousty menších sošek a parádní výhled na moře a město. Další výhled by měl být z Opičí hory, která je hned vedle. Nahoře jsou radary a další vojenský objekty. Cestou fakt potkáváme opici jak sedí na zábradlí a směje se na nás, nahoře je ale mlha a tak z výhledů nic není. Sjíždíme do města na jídlo do hospody s mořskými plody, když to vidíme pokračujeme dál do města. Je to klasický moderní město, kde není nic hezkého. Na obrovský zakrytý tržnici se kšeftuje se vším, z ryb a syrového masa je tu strašný smrad, tak sedáme na motorky, jídlo dáme na kraji Dannangu a na noc se vracíme asi 15 km zpět do Hoi An. Hotel bereme jiný, ale taky v centru, 20 USD za pokoj se snídaní a internetem. Večer jdeme na jídlo, já se cestou u mladých kadeřnic v salonu nechávám za 50,- oholit, protože už připomínám Rumcajse a pokračujem do místních barů.

 

Budíme se do nádherného dne, od rána je azuro a pěknej hic. V plánu je navštívit starou opuštěnou francouzskou základnu Ba – Na v horách, asi 30 km od Dannangu, ke které by podle průvodce měla vést klikatá cesta až do 1 600 metrů nad mořem. Cestou lehce bloudíme, ale směr máme dobrý. Narážíme na úplně novou čtyřproudovou, která nás vede k obrovský ceduli Ba Na Mountain Resort, vprostřed je fontána a hrajou k tomu Queeni a na kopec vede kabinková lanovka jak v Alpách. Na parkovišti parkuje tisíce skútrů. Vůbec nechápeme o co tu má jít, ale za 400,- kupujeme zpáteční jízdenku na lanovku a jedem vstříc kopcům. Jediný co nás zarazilo byl billboard s namalovaným typicky středověkým francouzským hradem, ale co ten by tu přece dělal… Jedeme lanovkou a pod námi je neprostupný prales s divokou řekou tekoucí z hor a je krásný výhled na moře, Dannang i se sochou Buddhy. Chvíli projíždíme přes mraky a nad nimi je zase modro a z konce lanovky je vidět velký Buddha ještě o kousek nad námi. Přesedáme na druhou lanovku a když se přehoupneme přes poslední kopeček, tak nás přechází zrak. Středověký hrad na kopci vysokém jak Sněžka. Akorát, že ten hrad je dva roky starý… Kýč jako prase. Lanovka nás vyhazuje nad hradem, procházíme okolo staveniště a z plakátů je jasný, že tu staví ještě celou středověkou vesnici. Jdeme okolo dvou pagod, jedna nově postavená, druhá původní. Přicházíme na nádvoří a zjišťujeme, že ten hrad je obrovský zábavní park, něco jako vídeňský Práter zavřený do několika pater hradu. Na nádvoří je restaurant se spoustou grilů s názvem Kavkaz. V pozadí stojí dva hromotluci s cigárem, v teplákách a černých brýlích a rusky sekýrujou obsluhu. Takže odtud vítr vane… Dáme nějaký grilovaný maso, pivko a jdeme do útrob hradu. Je tu všechno, houpačky, autodrom, laser game, automaty, prostě všechno. Vietnamci jsou z toho úplně na větvi. Moc se tu nezdržujeme, vyfotíme se ještě v mezistanici lanovky u sedícího Buddhy a chrámu a jedeme dolů. Zážitek neskutečný. Dole vybíráme z tisíce skútrů ty naše a vracíme se zpátky k moři do Dannangu a pokračujeme po pobřeží směrem na Hue. Cesty jsou dvě, buď tunel nebo přes pěkný sedlo nad mořem. Do tunely motorky nesmějí, takže jedem přes sedlo. Zatáčky jak v Alpách a škrábeme se nahoru. Užíváme si pěkných výhledů a zastavujeme na kopci. Jsou tu bunkry z války, ale hlavně mraky kšefťáků vnucujících nám suvenýry a podobný kraviny. Jsou neodbytní, tak sedáme na motorky a na vykvalt jedeme na druhou stranu hory dolů k moři. Po napojení se na silnici z tunelu se rapidně zvyšuje provoz, autobusáci jezdí jako šílení a jenom troubí, už se nemůžu dočkat naší cesty busem… Cestou dáváme ještě výborný jídlo u silnice a k večeru uhýbáme z hlavní a hledáme bivak u lesíka. Do noci je ze silnice slyšet nekonečný troubení aut. Noc krásná, plná hvězd.

 

 

Ráno opět pařák a jasná obloha, sedáme na Xe a jedem do Hue. Cestou si u silnice dáváme bagetu z pojízdného bufetu a před obědem přijíždíme k týpkovi co nám půjčoval motorky. Necháme si u něj věci a ještě vyrážíme kousek za město na hrobky a pagody. Největší je vystavěná poslednímu císaři, vstup je za 80 Kč a před ní je mraky soch jako armáda. Dál jedem na protější kopec, kde má obrovskou bílou sochu nějaká buchta, pravděpodobně ta co chodila s Buddhou. Cesta od parkoviště je lemovaná žebrajícíma mrzákama z války, nic moc podívaná. Nad sochou je na kopci vidět plechová věž, tak jdeme lesem k ní. Je na ní voják s kalachem a hlídá. Ukazuje, že můžeme za ním, tak lezeme na věž. V okolí je spousty bunkrů a v dálce obrovském žlutej dým. Pravděpodobně nějaká ves ekologicky likviduje skládku. Jedeme zpět do Hue, vracíme skútry a pěšky jdeme na prohlídku města. Hic je jak sviňa. V dálce je vidět stožár s vlající vlajkou. Hue bylo dříve opevněný město s 200 budovami, ale po válce jich zbylo necelých 20. Ze všech ostatních jsou trosky. Uvnitř budov jsou modely jak to tu vypadalo a další artefakty, které se během války zachránily. Odpoledne ještě dáváme jídlo a vracíme se ke kšefťákovi pro batohy. Dáme u něj nějaký pivko, loučíme se a tágem nás pošle na stanici busu. Čekáme co bude, přijede bus, nějaký Daewoo, tak 7 let starý, ovšem na listových perech, žádný měchy, takže cesta bude si zážitek. Lehátka jsou v buse ve třech řadách, dvě nad sebou a jsou docela pohodlný, cestou po městě ještě nabereme pár pasažérů a pak začíná peklo. Řidič letí jako kretén, furt troubí a na dírách, kterých je celkem dost to strašně mlátí a drncá. Když se mi v noci podaří na chviličku usnout, vždycky se probudím opocený, že se řítíme někam ze skály. Z kopců dává samozřejmě vykvalt a bus se neskutečně rozjede… čekám, že přijde smrt.

  

Hanoi - úterý 19.února

Svítá a my žijeme, považuji to za malý zázrak. V 8 ráno nás bus vyhazuje v Hanoji do hnusného počasí, taxikáři nás lákají na všechno možný, ale my jdeme na náš hotel pěšky přes město. K snídani dáme bagetu, ale není tak dobrá jak na jihu. Ubytujeme se, domlouváme dvoudenní výlet na moře do Halong Bay s přespáním na lodi – asi 90 USD na osobu s tím, že nás ráno vyzvednou před hotelem a druhý den večer zase přivezou zpět. Máme hlad, tak berem mototágo – zastavili jsme dva kluky na skútrech, dali jim stovku a vezou nás do psí restaurace. Špatný lunární období přetrvává a furt je zavřeno. Oběd dáváme o kousek vedle, pak stopujeme jiná moto a vezou nás zpět. V centru procházíme bar za barem, pivo za pivem, vodky s džusem, nějaký kořalky a pak jdeme do nějaký Le Pub a tam příběh dne končí, když je ještě světlo.

 

Zátoka Ha Long - středa 20.února– čtvrtek 21.února

Ráno se celkem pomatení budíme na pokoji, naštěstí máme všechno. Démon alkohol nás naprosto posednul. Jdeme na snídani a pikolík se nám posmívá, že jsme byli fakt moc. Po snídani nás vyzvedává malý bus a jedem na Halong Bay. Je to zátoka, ve které je rozeseto na 2 000 různých ostrůvků, které vyrůstají z moře. Cesta trvá přes tři hodiny a zastavujeme se v chráněné dílně, kde klienti vyrábí všechno možné, od keramiky, přes hadříky až k sochám. Je tu i jídelna, tak dáváme něco menšího k jídlu a opravuji se pivkem. V zátoce je celkem rozumný počasí, neprší a občas vysvitne i sluníčko. Nasedáme na loď. Je nás tu 16 turistů. Holky z Quebecu, dva kluci z Walesu a nějaká partička Australáčů. K obědu máme plody moře – hnusnou polévku a nějaký mořský příšery. Tohle mi moc nechutná, takže se moc nenajím. Po obědě vystupujeme na ostrov a jdeme do jeskynního systému. Jeskyně jsou opravdu obrovský, procházíme je snad hodinu. Potom kousek popojíždíme lodí a sedáme na mořský kajaky a jedeme na projížďku. Voda je tu nádherně čistá, plavou okolo ryby a medůzy. Po nalodění přejíždíme na ostrov s rozhledničkou. Je tu písečná pláž a mraky důchodců. Šlapeme po schodech na horu a užíváme si výhledy na moře. Na noc kotvíme v zátoce a k večeři sou opět blafy z moře. Nic se nezměnilo, stále je to hnus, ale něco málo z toho se jíst už naštěstí dá. Dám pár piv a jde se spát. Noc je vášnivá, Jarek má sračku, já celkem fest bliju přes palubu. A podle zvuků ozývajících se z útrob lodi nejsme sami. Přisuzujeme to velmi špatný hygieně na lodi a hlavně zásobě pitný vodě, která je na palubě a je plná čehosi… Snídaně probíhá v celkem evropském stylu, takže se konečně najíme, proplouváme mezi ostrovy a poslední zastávkou je plavající vesnice. Je tu i betonová loď, kdo to kdy viděl… Na malých člunech proplováme tunely mezi ostrovy. Pohon obstarává starý vydechlý jednoválec diesel na stolní olej a startuje se tkaničkou od bot. Oběd na lodi opět žádný zázrak, ale už jsme si nedali plody moře. Loďka nás vezme zpátky do přístavu na bus zpátky do Hanoje. Cestou se opět zastavujeme v chráněný dílně a před odjezdem chce náš řidič – něco mezi indiánem a číňanem dofouknout kolo u mikrobusu a vytrhne ventilek. Je úplně levej a snaží se tam ventil nějak nacpat, nakonec to stejně dopadne, že mění celý kolo. Prostě jsou to lemplové. V Hanoji si dáme věci na hotel a jdeme na večeři. Potkáváme hospodu a v jídelním lístku na nás kouká nadpis „Dog Meat“. Není co řešit, jdeme sežrat psa. Nejdřív si dáme předkrm ve formě bifteku a potom něco na styl psích výpečku na zelenině. Obojí s hranolkama. Můžu říct, že jsme si pochutnali. Dáme ještě něco k pití, na hotelu ještě domlouváme taxíka na letiště na ráno za 15 USD a jdeme zahájit poslední vietnamskou noc.

 

 

Cesta domů – Pátek 22.února – sobota 23. února

V 7 hodin zvoní budík, balíme se, snídáme, loučíme se v hotelu s majitelkou a Dawidem, děkujeme za všechno, nasedáme do taxíku a jedem na letiště. Doprava ve městě je strašná, všude opět milion skútrů, ale stíháme to v pohodě. Na letišti vyřizujeme palubenky a bus nás veze po ploše k letadlu směřujícímu do Hong Kongu. Let trvá 2 hodiny, dostaneme najíst a pak už kroužíme nad Hong Kongem. Jsou vidět jen obrovský mrakodrapy. Zkrátka moderní město. Celý letiště je udělaný na umělém ostrově. Počasí je krásný. Vysedáme z letadla a řešíme imigrační úředníky. Máme tu skoro celý den času, tak se chceme jet podívat do města. Na tomhle letišti sem před 12 lety strávil noc cestou z Nového Zélandu, ale už jsem tu nepoznal vůbec nic. Kupujeme lístky na rychlovlak a za 20 minut jsme v centru Hong Kongu. Všude okolo jsou jenom obrovský mrakodrapy a celkově jde o hrozně moderní město. Vozový park nasvědčuje tomu, že se tu budou dít velký kšefty – jezdí tu samý Porsche, Bentley, Jaguary, Rollsy a podobný káry. Procházíme městem, dostáváme se i do zapadlých tržnic, kde už to vypadá opět typicky asijsky, ale když jsme zpět v centru, tak na nás dýchá luxus. Jídlo dáváme v luxusní pizzerii. Místní, hongkongské dolary nemáme, tak platím kartou. Pivko tu mají mezinárodní – Heineken. Chceme se navštívit vyhlídkovou terasu ve 45. patře jednoho mrakodrapu, ale bohužel je zrovna kvůli nějaký konferenci uzavřen. Večer se vracíme na letiště, zevlujeme chvíli u internetu a před půlnoci nasedáme do Jumba a letíme do Amsterodamu. Let probíhá v pohodě, skoro celou noc hraju hry na obrazovce před sebou a do playlistu jsem si dal všechen bigboš co byl v nabídce.

S rozedněním přistáváme v Amsterodamu a je zima, festová. Z domova máme zprávy, že začíná sněhová kalamita. Po dvou hodinách čekání přesedáme na malý letadlo do Prahy. Letí s námi známý houslista Svěcený s nějakou pěknou slečnou, taky s houslemi. Když nad Prahou vylétneme z mraků, je vánice a všude okolo je bílo. Tajně jsme doufali, že už přiletíme do nastupujícího jara. Čekáme na baťohy, preventivně nás očichá celnický vlčák a jdeme čekat na Oborskou delegaci, kteří slíbili, že pro nás dojedou. Samozřejmě volají, že budou mít zpoždění, protože je všude sněhová kalamita. Opravdu skvělý uvítání v Čechách…..

 

A závěrem trochu statistiky.

Ve světě jsme byli 19 dní.
Letěli z Prahy přes Paříž a Bangkok do Hanoje.
Zpátky z Hanoje přes Hong Kong a Amsterodam.
Na skútrech jsme projeli severní a střední Vietnam, celkově ujeli skoro 2500 km.
Dva dny pluli lodí v zátoce Halong Bay.
Dva celé dny strávili prohlídkou Hanoje.
Necelý jeden den v Hong Kongu.
Domluva ve Vietnamu byla místy hodně složitá, ve velkých městech, v hotelích a letištích se dá domluvit anglicky.
Žádná krizová situace nenastala, nikdo se nás nepokusil zabít, okrást ani sníst.
I když jsme většinu nocí mimo města spali pod širákem, nic nás nepokousalo a po příletu z nás nelezli červi, jak někteří předpovídali.
Zdravotní problémy žádné, jen nevolnosti způsobené nejspíš špatnou vodou na lodi. Vybavenou lékárničku jsme samozřejmě měli s sebou.
Každý kdo má nutkání něco takového podniknout to vřele doporučuji a není se vůbec čeho bát, jde o to jen chtít a sebrat odvahu na vlastní pěst vyrazit.

Všechny fotky jsou k vidění na www.psychopath-racing.rajce.idnes.cz

Rozpočet cesty byl následující – počítáno na jednu osobu.

Letenka                                                 21 250,-
Vízum placené v Čechách                     375,-
Vízum placené v Hanoj                           750,-
Očkování – břišní tyfus                            520,-
Cestovní pojištění                                 1 500,-
Kapesné                                              12 000,-
Dále jsem platil něco kartou              5000,-

Celkově byly náklady na osobu     41 395,-