Ráno je slunečné a teplé jako vždycky, očividně stanujeme na  místní pastevecké dálnici, okolo nás jich svoje kravky s větším či menším úspěchem promanévruje několik, mezi nima i jeden děda už po ránu úplně na hadry, co tam asi půl hodiny něco blábolí jazykem, kterému rozumí jen on J.

Ustupuju před útokem milionu krvelačných mravenců, co mají cestičku metr od stanu a balím radši stranou.

Kluci odjíždí, trochu se brzdím a jak spěchám a ještě si hezky položím motorku, frčíme dál směr Solotvinské jezero.

Cesta v klidu, ani moc nebloudíme a před polednem jsme u cíle, jezírko je to pěkný, okolo podezřele moc černochůJ, na dně je tu jakýsi smradlavý černý „léčivý“ blátíčko a lidi se jím matlou, jdeme se koupat, voda je pekelně slaná a super nadnáší, plavat je sranda, zvlášť když na hubě štípe tak 5min a v očích 10 J. Je to tu fakt pohoda, ani my neodoláme a tím sajrajtem se taky matleme J, jeden děda nám tu i celkem hlídá motorky, vybral 3 hřivny za kus, zas nepoznám, jestli tu je oficiálně, ale za 15kč je mi to jedno. „Viděl jsem tam tabulku 5 hřiven za parkování, takže nám dal slevu.“

Jsme tu celý dopoledne a kus odpoledne labakov se už očividně nudí, ale je na to sám, my si to užíváme a nemáme kam spěchat, přece jen k mrtvému moři se asi nepodívám, tak aspoň tohle J.

"Jen ať si to užijí, mě se tam prostě nelíbilo – hic, prach, lehnout si nebylo kde… no každýho baví něco jiného" Kolem druhé hodiny se sbalíme a vysprchujeme za 1 hřivnu ve zdejších dost spartánských sprchách ve kterých při nevhodném závanu větru se mě dělá blbě – suché záchody byli pouze za pár prkny a pokračujeme.

Na oběd se stavujeme v jednom až moc načančaným motelu, obsluha velice vláčná a protivná, porce mizerný, ceny taky, tady se určitě neživí krmením turistu J.

"S jedinou zvláštností – měli velký výběr lahvového piva vč. Staropramenu, ale dali jsme si točené, ale extrémně hnusné – prostě starý pivo ve starých trubkách. Zajímavý že ho donesli v pullitrech Gambrinus."

No najedli jsme se a pokračujeme do smluvený vesnice k ukrajince Marii, kterou nám

Endy domluvil přes jejího manžela, co pracuje v Praze, vedro hrozný i nakupování vyčerpává, nakonec to luxusně trefujeme, zrovna odjíždí s kámoškou a děckama vykoupat se, tomu neodoláváme a po shození krámů pokračujeme na moto s nima.

Koupání v řece je super, lidi si tam sice mejou i auta a všude dost odpadků, ale i tak je voda čistší než co teče v řece kdekoliv u nás.

Tohle osvěžení bylo nutně potřeba a po 2h se vracíme.

Marie je hrozně pohostinná a milá, kluci mluví jak dlaždiči, já občas taky, děláme ostudu před dětma, časem se to trochu krotí, ale moc to teda nejde. Vybalili jsme a mně chytá luxusní hlavobol a hučení v uších, prostě moc sluníčka, zuby nehty to nakonec 3 pivy rozpíjím.

Večer odváží Lab a Pecold mariinu kámošku s děckem kamsi do pryč a co tam se dělo, popíšou pak nejlíp oniJ.

My dostáváme luxusní boršč, luxusní domácí slivovičku a u pár piv pokecáme s Marií a mezi sebou,u přípitku na zdraví toho jejího malýho šmudly mu namočí dudlík do slivky (která byla mimochodem nejlepší, co jsem kdy pil) a dá mu taky líznout, mrněti se rozsvítí očka a dudlá jak o život, hold na ukrajině jsou všichni alkáči už od plínek J.

Fakýr má večír hrozný nutkání jet nalitej hledat kluky – nutkání někam jet má vlastně pokaždé, když je nalitej, a to je skoro každý den J, naštěstí má trochu rozum, tak se pod hrozbou mírného násilí na své osobě nechá přesvědčit, že je to kravina .

Kluci přijíždí po půlnoci a vypráví.

"No byl to na nás takovej „malej podraz“. V pohodě jsme dojeli do té sousední vesnice – asi 8km (podle pecoldovýho tachometru, protože můj neukazuje – vymezovaci podložka mezi předním kolem a šnekem náhonu definitivně udělala pápá asi před 2 dny). A prý hned že musíme si dát aspoň kafe a že už je uvařené. Tak jsme slezli z motorek a tím jsme udělali zásadní chybu. Tak ne kafe, ale táhla nás někam do hrozného kopce a lesa pořád nahoru. Nechápali jsme, ale teda jsme šli.

Po namáhavé cestě a mých neustálých stížnostech, že tam by se na motorce dojet dalo jsme došli na palouček v lese – no prostě Lab remcal celou cestu, není už prostě vůbec zvyklý chodit pěšky – na paloučku byly další 4 ženský, z čehož jedna byla starší a máma toho kluka, zbytek údajně 24 let, pekli maso v ohni a chlastali vodku. Okamžitě jsme si s Pecoldem řekli, že tohle se Fakýr nesmí dozvědět:-D. No museli jsme si sednout. Maso bylo v alobalu, s bramboramí, špekem a moc dobré. Neustále do nás lili vodku, taky moc dobrou (mimochodem prázdné lahve se uklízí hodem přes hlavu do lesaJ).

A začlo vyptávání na všechno možné – otázky byly i typu co děláme, jestli žijeme sami nebo s rodiči, kolik vyděláváme – bylo tam ovzduší trošku hustší – a padl půlčák vodky, naše připomínky že řídíme se zcela minuly účinkem se slovy že stejně všichni policajti jsou bratranci. Další zajímavá debata byla ohledně hříbků – naše modráky – suchohřiby co po zmáčknutí zmodrají – běžná konzumní houba považují za hrozně jedovatou a stále se ptaly jakto že ještě žijeme. Oni naopak opekli na ohni cosi co vůbec nevzbuzovalo důvěru a u nás bych do toho maximálně kopl – no jeste se to dalo, celkem mě to i chutnalo, pecold po prvním kousnutí zásadně odmítl. Lab se cpal hlava nehlava. Hříbky co neznám nejím a hlavně jsem chtěl ještě odjet.

Už byla tma, veškeré zásoby snězeny a hlavně vypity, tak se jde dolů. Teda když se ještě najde koza která je v lese někde na pastvě. Jenže dolů – v situaci kdy je absolutní tma, je to v lese a sklon svahu 45st. místy i víc je adrenalinový sport sám o sobě. Baterku samozřejmě nikdo neměl. Sandály do tohoto terénu moc vhodné nejsou.

Dole nám ještě udělaly čaj / kafe (asi to které jsme měli slíbené na začátku) a samozřejmě padla další flaška vodky. Mám takový pocit, že si nás rozdělily kdo s kým bude spát. Naštěstí ale jsme sebou měli syna Marie a ten chtěl domů. To byla naše jediná záchrana. Tak jsme sprostě utekli. Pecoldovi ještě pár minut nechtěla chytnout motorka, což už jsem se začínal fakt bát, Já se taky bál, ale chytla…  nakonec to dobře dopadloJ  Ještě jsme kousek vezli jednu holku tam odsud – tulila se k Labovi velmi moc -a dojeli jsme zpátky k Marii, kluci se jen vyptávali a Fakýr prohlašoval že okamžitě jedeme zpátky.

Vím že je to zbabělé takhle zdrhnout, ale ..

A to jsme jim ještě domluvili každému baťůžka na zítřejší výlet. Ale ještě že jsme holky ten druhý den sebou nevzali, nedovedu si Hoverlu ve 2 představit."

Kolem druhý definitivně tuhneme a usínáme.

Ráno dostáváme super snídani, Marie ještě nabízí boršč od včera, kluci jsou ostýchavý, já si dávám nášup, je fakt skvělej, jinak je vidět, že vaří hlavně z toho, co si vypěstuji, ale fakt sem si pochutnal.

Endy domlouvá naši strategii, dneska odjedeme nalehko bez bagáže a pokusíme se zdolat Hoverku, nejvyšší horu Ukrajiny, a vrátit se.

Odjezd-Fakýr se při tankování rozhodl, že testne 80oktanovou sračku za 3 hřivny 60 – jawička ani neprotestuje ale smrdí mu to děsněJ. Fakýrovi to smrdělo celou cestu, možná to bylo kvůli jeho poměru 1:30:-)).

Vyrážíme a zdoláváme dnešní enduro etapu č.1 –opravdu luxusně si to užívám, je to tu nádherný, cesta je prašná kamenitá, ale i tak slušná a i na jawě se jede v pohodě, problém je s enduristy, jejich motky tenhle lehkej terén zvládají 2x rychleji než jawičky a při rozdílu 30 nebo 60 cestovka už čas narůstá, chápu že čekání na nás je možná sere

"ale nesere, aspoň si odpočineme, stejně je to tak, že o kolik já ujedu jawam, o tolik ujede pecold ještě mě. No hold mám příliš velkej pud sebezáchovy;-) Takhle to bylo pořád – prvně pecold, pak dlouho nic a já a pak zase dlouho nic a buď Fakýr nebo Milánek, podle toho kdo z nich byl zrovna víc „naštvaný“ na svůj stroj a tudíž bezohledný vůči němu a Endy jen tiše trpí vzadu."

"Nesralo, byl tam stín, taže jsem se nepřehříval a byl čas na focení."

Průjezd do údolí zvládáme, je už vedro jak v pekle, ale hned na kraji vesnice obchůdek a tím pauza a hurá zase do kopců, tady je už +- asfalt a nastal čas drtit stroj, enduristi mizí v prachu a každý zbývající jawař smaží stroj podle svých  možnosti a srdce, já děkuju bohu, že vymyslel 16z pastorky a drtím 2ku v jediném rozsahu otáček, kdy i jawa táhne, tj. 5300-5500– taky luxus J.

Po několika kilometrech potkáváme kluky už skoro na hřebenu – pecold chytil krásnej hřebík.

Nastal čas spravování,náhradní duše i antipich samozřejmě zůstala v bagáži u Marie, takže přichází na řadu lepení, díra odhalena, zalepena.

Varuju kluky, ze neumím nazouvat a ze jawáckejma montpákama každou chvíli prosekám duši, že prej to zvládnu a taky sem zvládlJ.

Po neuspěšném nafoukání cyklistickou pumpičkou se kterou je fakt sranda foukat 120/60 R17 se na nás šklebí dalších 6 děr, prosekaných od montpákyJ.

Mám už jen dvě záplaty a tak je rozstříhám na čtvrtky a lepím,nazutí bez montpák byl porod, ale 7 záplatová duše kupodivu drží J.

A drží do dneška.:-).Dost důležitý 2h jsou v trapu, ale pokračujeme podle plánu a v 15:30 dojíždíme k hranicím národního parku, správce nás nadšeně vítá, cvakáme 15 hřiven na hlavu a máme volnej vstup.

 Následujících 17km jawička nikdy nezapomene, terén, terén, terén, 800m převýšení a skoro pořád na 1ku,enduristi dalece v předu, mne to díky 16z pastorku bere z 30% dvojka, fakýr smaží furt 1plnej a jeho 80oktanů kolem hubí stromy J. Endy nemá srdce točit jedna do červených tak nabírá slušnou ztrátu, ale pravidelně na sebe navzájem čekáme.

"Ano, stejně jako loni jsem byl opět nejpomalejší v terénu! To už se u mě nezmění, stejné je to třeba i na kole... Letos jsem nehodlal jawu nějak zvlášť šetřit, motor rozhodně ne, ale prostě mi nesedělo dát plnej a pak už jen poslouchat rány od kamenů, dopadající na kola/výfuky/rám. A nezapírám, že i kdybych to překousl, tak bych si namlátil, měl jsem motorku dost zatíženou na zadní kolo a předek se savou mi prostě ujížděl. Takže po pár pokusech stačit ostatním, končících vždy nějakou krizovkou, jsem to vzdal a radši zkusil absolvovat letošní výlet bez zranění. Takže jsem sice byl nejpomalejší, ale zato jsem např. tento den upadl jen jednou a za celou Ukrajinu jen 3krát:-)). A vždycky jsem poznal, že jedu dobře, podle rozorané cesty – tam si přede mnou ustlal milánek a jeho padáky a kufry slušně ryli už tak hroznou cestu:-))."

Já jsem vždy ujel dopředu a fotil. Chvíli po mě dorazil Lab. Pak chvíli nic a pak za za zvuku Uiiiiiiiiii  ( vytočená jednička na max. )  a ohromného dýmu dorazil Fakýr. No po něm Milánek a pak Endy.

Cestou si nejmíň 3x ustelu i na snadných úsecích, hold už nemám sílu ve špičkách J.

Pěkně mně bolí ruce i celej člověk ,jak motorka v blátě plave, naštěstí aspoň čím výš, tím příjemnější teplota.

 Fakýroj se nedá ujet, získal definitivně coby nováček moji úctu- celý to odjel na savách !!, sice před každým bahnem trhnul jeho typickým  srandovním stylem hlavou doprava doleva a dopředu a v kritických místech se tak kroutil, ze sem to smíchy málem položil, ale jel, jel a jel.

Žebra jsou z 50% zalepeny blátem, po stříknutí vody na válce syčí voda i na bloku !!! ale všechny jawuchy drží.

po víc než hodině stoupání jsme 1537m nad mořem u boudy správců parku, motory jsou rozpáleny jak pětníky, jen čekám kdy mi blok motoru vyteče z rámuJ.

„Tam jsem zjistil ze na krytu motoru a chladiči nemám už jen stopu přilepených hoven a asfaltu, ale i asi 5cm bláta. Tak v mezičase aspoň seškrábu bláto z chladiče pro dobrý pocit.“

Hoverla je po pravé straně cca 3h chůze, fakýr ještě zkouší kus na moto, ale nedá to,.

„Už chápeme, že když řekne ukrajinec že to nevyjedeme, tak prostě nevyjedeme. Ale zase nám v tom strážci parku vůbec nebránili, ať si to klidně zkusíme. Sami sem jezdí na motorce (asi opět Minsk)“

Na výšlap už bohužel není čas, ale letní opar stejně výhled neslibuje, tak se celkem bez lítosti výstupu vzdávám, na zpáteční cestu se vyptáváme jak vypadá druhá příjezdová trasa a prý že je horší, ale oni na své motorce tudy projedou.

Krajina je tu fantastická, nádherný divoký otevřený vrcholy a my na moto těsně pod nimi, v opravdové divočině, právě si užívám druhej nejlepší moto den mýho života, lepší byl už jen průjezd Transfagaraše loni v Rumunsku. ¨

Mít sebou vybavení, ihned tu zakempuju a pořádně si dnes i zítra zajezdím ale neměli jsme nic a škoda, že ani ty 2h strávené lepením, jet zrovna dnes nalehko byla velká smůla a jen velice nerad se vzdávám fantastické jízdy po hřebenech a nabírám klesání směr „domov“. 

"S tím souhlasím, měli jsme jet na „pololehko“ – sebou spacák a nějaké jídlo. S plnou bagáží by taky nebylo nelepší sem jet. Každé kilo je hrozně poznat. Další z míst kam se chci vrátit."

Klesání rychle se zhoršujícím terénem a bolavé tělo mně z euforie zase rychle vrací do reality a dalších 30km terénem a 100km po silnici s časem 17:30 na hodinkách nás bohužel žene neúprosně vpřed.

Cesta je tvrdá, mnohem tvrdší než nahoru,, jeden úsek po zvlášt ostrých kamenech je přímo brutální a snad všichni si tam ustelem, zlomená noha by tu znamenala fakt průser, naštěstí při nás stojí jawabůh a sjíždíme jen s drobnými škodami na lidech a strojích.

"V některých místech bylo jedinou šancí jak jet víceméně v pohodě, hledání před sebou vzorku pneumatiky motorky strážců. Ta cesta byla podstatně horší. A také jsme zažili neuvěřitelné – milánkova bestie v jedné koleji zas uvízla kvůli šířce a tak ji vytláčel Fakýr se savama. Pecold jen poznamenal: neuvěřitelný, enduro vzorek tlačí silniční sava“.

Ještě párkrát ležím a dřu kuframa, ale v 7 jsme zase v „civilizaci“ u druhé brány vstupu do nár. parku .

Před náma je 10km prašné cesty v tom suchu to znamená neprostupnou prašnou stěnu za každou motorkou, všude jsou díry, dá se jet jen 15 a vyhýbat se děrám a nebo 60 ve stupačkách a doslova přes ně letět, zvedám své bolavé nohy, řadím dvojku, v duchu se ještě pomodlím, aby vyztužený rám a tlumiče držely, a otáčím heft na plno, protože tady se brzdit nebude, teď už vím, čemu říkají enduráci „odpružit v kolenou“, jenom na jawě je to v úplně jiné dimenzi a 4cm zdvihu zadních tlumičů umí občas vykopnout zadek do slušných výšinJ, na nejrovnějších 2km kopu trojku a zas plnej, nevidím na víc než 20m, ani nevím kolik jedu, ani otáčky nic, vím jen že motor řve jak zapíchlý podsvinče a doháním obě endura – to už je dneska druhej orgasmus J. 

"Nejen Milánkovi občas vyletěl zadek vysoko – taky jsem parkrát letěl vzduchem a poznal jsem to v podstatě jen díky tomu že motor se zničeho nic vytočil do maximaJ jinak fakt to bylo 10km ve stupačkách v rychlosti asi 60 a víc. Prostě superJ.¨"

"Super, ale při jednom přeletu díry mě sjela noha ze stupačky a skroutily se mě řídítka, taže jsme měl co dělat abych to ustál."

Pak fotím mlžnou stěnu, tím mi sice definitivně ujedou ale aspoň teď vidím na 30mJ.

Další kiláky padnou a kluci čekají na asfaltu, mám akorát čas vydejchat adrenalin co mi mozek přistřík do žil jako forsáž a dostat tep pod 180 a už dojíždí Endy s Fakýrem.

S přibývajícím šerem to už po asfaltě razíme směr Marie, těsně před úplnou tmou jsme to zvládli, špinaví, strhaní a dodření si zaslouženě plácnem na oslavu přežití dnešního fantastickýho dne, je vidět, že marie nechápe, ale i u nás tohle málokdo pochopí, ale předpokládám, že většina čtenářů jo J.

Moje jawička si zaslouží velepochvalu, odedneška mi slušně zvoní ojnice, ale to se v ní jen rozbušilo její starý srdce.

Dáme si večeři, pár piv a podle běžnýho pořadí Pecold, Labakov, Endy, já a Fakýr odpadáme jako nemluvňata.

Vstáváme a po další snídani se loučíme s Marií.

Dohodnem se mezi sebou, že ji tam celkem necháme 80euro(15 a chlup na hlavu) za ty dva dny, byla víc než spokojená a myslím, ze s tím ani nepočítala, o placení piv, kterých jsme tam stáhli aspoň 40, už nechtěla ani slyšet. „Hmm, ja jsem z toho měl tak tři.“

VEDRO to je heslo dnešního dne, to bylo sice pokaždé, ale dneska už smažilo od rána hrozně, jedeme se naposled k řece vykoupat, Endy si ještě odskakuje na trh a já neodolám a jedu se projet do řeky, šutry slušně klouzají, musím se držet nohama a pak vylít kanadyJ , kolem 12té už definitivně upalujeme k hranicím.

"Trh: byla to klasika, všechny druhy ovoce zeleniny, pečivo. Hadry jako u vietnamců. Nářadí, díly na auto-moto. Stánek s kosmetikou Avon a 16tiletou modelkou tam působil jak pěst na oko. Žádné suvenýry, dárky, něco typického z UA. Vodku a podobné tekutiny nepočítám k suvenýrům, protože mi přišlo, že čtvrtina chlapů na ulicích tenhle suvenýr požila v míře více než malé už ráno."

Jedeme tankovat, fakýr už nechce 80oktanů i když ho přemlouvám, ať zkusí ještě 76 J. Jawička na to sice jede, ale hulí to hrozně a celá motorka a všechno je prolezlý hrozným polonaftovým a polopetrolejovým smradem J. Kromě toho tankuje 13,5l a já 10,5 – až doteď nám to žralo prakticky stejně J.

Pumpař přijde k mojí motorce, kouká na ni a povídá „to iž“, já hned žádnej iž to jawa, on „jawa znám“, pak ještě okukuje Pecoldovu chrchlu a uzavře to komentářem : „to Jawa to slabý to Honda to silný“, no je vidět, že neví o čem mluví J.

Stavujeme se na oběd v jedný hospůdce už podle hesla, že nejlepší jsou ty, ve kterých je nejvíc lidí, a dáváme si tam výbornej oběd , dávám si to nejdražší co tam mají a je to super, ať to bylo cokoliv J.

Krčmářka je kočka, vysoká a jako proutek, no dlabe se tam dobře.

Při hledání hajzlíků mám zase smůlu, když zabloudím do těch starých, co tam jsem viděl, proti tomu byl hajzlík v četnický stanici mega luxus, no naštěstí mi došlo, že to není asi to pravý, a tak úspěšně nacházím i záchody, kde se dá nepoblít J. §

"A to jsem Milánkovi ještě říkal, že musíš jít regulérně na zadní stranu a nesmíš jít podle šipekJ."

Pálíme dál a cestou necestou se blížíme ke starým známým místům, kudy jsme jeli loni do Rumunska s plánem zakempovat na pěkném místě u Iršavy, kde jsme se loni schovávali před deštěm.

Najedeme na loňské „enduro“, kde jsme loni strávili 3h na 10km, s úsměvem na rtech letím po polňačkách, který jsme loni ještě považovali za terén J, no pár míst bylo ostřejších, ale když na místě loňského brodu, kde jsem ležel na motoru, je letos vyprahlá pláň, a to samo na dalších místech+naše značná letošní otrlost, tak cesta trvala jen ¾ hodiny –obecně máme fakt kliku, že nám letos nepršelo. Rád poznávám staré místa, jen ta cesta mi vůbec nepřijde tak drsná jako loniJ.

Enduristi pořád letí a pořád plaší, plašili celou cestu pořád vpřed, vpřed, ale dneska není kam spěchat, máme to jen pár kiláků a času mrak.

"Ta cesta byla pocitově úplně jiná jak loni, loni jsme museli jet v kamenných korytech, brod v blátě – letos vůbec nic – sucho, vyprahlo, dalo se jet okolo a ne v kamenech, prostě nudaJ, evidentně už nuda po tom, co jsme procestovali po Ukrajině, loni jsme byli ještě totální zelenáči."

Labakov už mně fakt sere, pořád štěká kvůli kravinám, při nakupování, při rozjezdu, no prostě pořád, pokud nejede, už na ně seru a jedu svým tempem.

Dojíždíme na místo našeho plánovaného kempu, ukrajinci se činili a celý to tam obehnali rozestavěným plotem, Labakov se tváří jako psychouš a štěká úplně strašně, už konec, vystartuju po něm a Endy mně podpoří, naštěstí se rychle zklidní, ale jeho odolnost vůči stresu je letos hodně bídná.

"Přiznávám a sypu si popel na hlavu, srala a sere mě motorka a její rozmrdaný karburátory, hic, ze kterýho mě bolela hlava a prach úplně všude."

"To je těžký. Jsou dvě možnosti, jak cestovat: jet sám nebo max. ve dvou, zastavit si kdekoliv ve vesnicích, fotit, jet se podívat na místní pamětihodnosti, pokecat s místníma. Já bych třeba víc projel města, ne že by se mi líbily, ale vidět se má všechno, já už byl 2x na Ukrajině a ještě jsem nebyl v Mukačevu. Lidi jsou hodně přátelský, se svou ruštinou bych si vystačil, navíc většina místních mluví nebo aspoň rozumí česky. Na druhou stranu, v případě technické poruchy nebo např. zlomené nohy, samotný člověk by byl ztracený. V tu chvíli minimálně 3 lidi! Osobně hlasuju alespoň pro stejné vybavení všech. Tj. nejlépe všichni na jawách, nebo všichni na cestovních endurech... Jet čtyři na endurech a jeden na jawě, tak je to pro jawaře peklo. Největší rozdíl je podvozek, kdy na ukrajinských "silnicích" se to projeví propastně, a pak akcelerace. Moje jawa než roztočila trojku, tak enduristi už tam měli pětku a byli půl kilometru přede mnou. Se svojí cestovní rychlostí 110-115 kmh už bych pak musel hodně riskovat, abych je vůbec dojel...

Na rozdíl od loňské Jawa(Ro)manie jsme už nebyli takoví ušáci. Už jsme věděli, co nás čeká, a každý věděl, co chce na výpravě dělat - prohlédnout si přírodu, poznat vesnice a lidi, nebo krosit po horách. A nikomu se moc nechtělo ustupovat. Takže nervozita nám malinko pokazila cestu. A Labova závada - to byla spíš záhada. Ani takovým borcům jako byl Milánek a pak i Fakýr, se pořádně nepodařilo přijít na to, co japonský plečce vlastně bylo:-)). Prostě na dálnici se jí nechtělo..."

Po chvíli nacházíme kousek odsud celkem slušný místo na kraji pastviny.

Kousek od nás jsou pastevci a popíjí, rozbalujem a pijeme, ale tak vehementně, že je vidět, že s námi nechcou radši nic mít a po hodině odchází , připomíná mi to poslední noc v Rumunsku, kdy se nás místňáci taky báli J.

Dnes je čas oslavit přežití Ukrajiny a rozpít pekelnej horkej den, vytahujem slušný množství pivisek a Fakýr si konečně udělá dobře a jede se nalitej podívat po dalších zásobách, kupodivu se i vrací, prej na něj v hospodě kus odsud koukali jak na magora.

Bumbáme dlouho do noci, já s fakýrem zas poslední a už fakt vypijem všechno, co teče.

"Vedle je nedávno položený plynovod, protože je to v lese a museli by tam asi kopat ručně, tak je asi 30cm v zemi a trošku to opomněli zasypatJ, ať žije bezpečnost."

Spali jsme beze stanu a rosa nebyla, tak balíme bleskově a razíme směr hranice,nakonec zastavujeme na nezbytné nákupy až v Užgorodě.

"Na tábořišti po nás zůstalo 15 litrových flašek piva – no prostě klasika:-)."

Nákupy moc času nezabraly, sehnat vodku a cigára není na ukrajině velkej problém J horší to měl Endy, když sháněl pěknou čokoládu, protože tu teda nesehnal.

Pecold, opojen nákupy za pár šušní, dává žebrákovi 5 hřiven, ten mu děkuje až na půdu.

Poslední benzínka na Ukrajině, údajně nejdražší, na zboží asi jo, ale benzín stál všude stejně, tankujeme total full, chvilku se zaobírám nápadem narvat benál i do mých kanystrů na vodu, ale jejich pořizovací cena by úsporu smazala, i kdyby vydržely, tak na pití by to už nebylo.

Pecold schání poslední šušně na nálepku UK –a žebrák si za jeho 5hriven teď ožere tlamuJ.

Hranice je slušně zasekaná, vypadá to beznadějně, celníci naštěstí motky fakt automaticky pouští dopředu, vždycky je dobrý jak na hranicích tak v kolonách taková ta počáteční nervozita, a jak čas letí a vedro vzrůstá, jsme schopni předjet cokoliv, kdekoliv a kudykoliv J.

I tak to trvalo 2h, ale proti nejmíň 8h u aut luxus. Na slovenské straně jsme předjeli úplně všechno a rovnou to fikly do prostoru pro busy, celník se ptá jestli máme cigára, no my blbci řekli, ze máme, tak jsme si museli ještě proběhnout martyrium s vyplněním celního prohlášení, skoro bych řekl, že říct, že nemáme, nechal by nás jet.

No je to za náma, rovná slovenská silnice a hurá směr Košice, šoupátko se otevírá, do prostoru kliky se konečně vhání směs………..dlouho jí to chuděře netrvá, 16z pastorek už zase žádá 5500ot J.

Ještě před Košicemi stavujeme na výbornej oběd, čísnice na nás vrtí zadkem a o kousek níž se fotíme u tanku. Fakýr zjistil, že jde točit vězí tak točí jak o život J. "Milánek si samozřejmě musí sednout na hlaveň a Endy pro změnu se jí chytne. A díky Fakýrovýmu točení věží je najednou jaksi mimo pevnou zem:-)."

Šleháme dál, vedro neskutečný, už jsem vyměkl a jedu bez trička, to jediný se jakžtakž dá, ostatní se paří, docela to odsejpá, jenže ouha Labovi to na slovensku prostě nejede, příznaky stejný jako při cestě tam, KLE žere jak tank, vynechává, hulí atd. je moc bohatá směs a navíc úkapovou hadičkou airboxu občas kape benál, samozřejmě se to zhoršuje.

V tunelu už dokonce málem stojí a chrchla se sebere jentaktak , zastavujeme na benzínce u Spišského hradu a zkoušíme vyndat filtr, abychom ochudili směs, stačí pár km a je jasný, že tím to není, definitivně stojíme a za jednou benzínkou ve stínu nás čeká dlouhá 2,5h oprava – karburátory zase komplet rozborka/sborka, postupně vylučujeme možnosti ,nakonec fakýr přišel na to, že netěsní plovákovka, ještě zabralo dobu, než jsme doladili hladiny, aby to jelo a neteklo – 17:30 odjezd, po 3km zase stojímeL.

Naštěstí sem si vzpomněl, co se stalo i mně – zapomněli jsme jen zapojit hadičku podtlakového ventilu a tak za 5min bez laborování jedeme dál.

KLE je chuděra celá rozhašená, ale konečně aspoň jede,v 19:30 míjíme vysněný kruháč směr Liptovská Mara.

Tam mění kluci prachy, Fakýr zase perlí, když nakluše do směnárny a spustí „já chcu za litr našich ty vaše“, lidi padaj na zem – pak zjistí, že by ještě 500ka bodla, ale už se tam bojí J.

Kempujeme zase kousek od Tatralandie 960skk za celou bandu.

Je tu narváno, jen odbavení skoro hodinu, týpek se mně ptá, odkud kam a tak a kde máme motorky – ukazuju ven „to jsou tamhlety chrchly“- nevím proč se smál, jsou to chrchly jedna vedle druhýJ.

Platíme za dva stany, svůj si stavím, kluci si nahází krámy dovnitř a v klidu si ustelou na zemi uprostřed kempu stylem ala bezdomovec, stačil tejden na Ukrajině a jsou z nás totální hovada, trvá ještě tak 24h než se aklimatizujeme na civilizaci J.

"No prostě jsem upadl na zem vedle motorky, popil pár piv a jelikož se mě do hospody nechtělo ( smažák v tom kempu stál 160,-Ks ) šel spát. A u usínání jsem zaslechl od přes uličku bydlících čechů o cenách v Tatranlandii ( 490,- Ks + 20% příplatek za víkend )  a pak něco o krásným koupališti s vodopádem."

Pak hospůdka a spát , Fakýr ještě nemá dost, tak se šel podívat na nějakou gayparty nebo co J

Ráno zjištujeme, že tatralandie stojí 700sk a je tam narváno k prasknutí, češi odnaproti nám radí jedno koupaliště v Lúčkách asi 30km odsud, za to jim moc dík, je to tam luxusní.

Fakýr neodolal a bez lákadla tatralandie vyrazil na nonstop cestu domů na nějakou jeho ožíračku na pastvinách, loučíme se s ním, byl to víc než důstojnej účastník zájezdu J.

Vyráźíme do Lúček a celý dopoledne si tam lebedíme u super koupálka s vodopádem a zadara.

Ve dvě přijíždí brácha na TDM doprovodit nás domů – na jeho žlutý chrchle se víc na východ neodvážíJ.

Ve 3 odrážíme směr Bečva k Poustevníkovi, kam nás pozval na pokec a přespání,na hranicích se celník ptá „odkud kluci,z Ukrajiny?“ my že jo „je to vidět“ J, o půl sedmé tam jsme, už slušně prší, stíháme to jentaktak, oba enduro plašáci už se nemůžou dočkat, až doma nazujou papuče a kecnou k telce takže stahují fotky a rychle pryč do deště směr brno.

 (Spíš jsem nechtěl ztratit ještě celý den, takhle jsem v pohodě dojel ale 11 v noci domů – Motorku stavím do stodole, na vybalování věcí totálně seru a o půl dvanácté jsem vysprchovanej a v posteli. Celá něděla byla „rehabilitační“ a proto jsem taky pospíchal domů. Že jsme odjížděli z Bečvy před 8 hodinou je to myslím slušnej čas. A to jsme se cestou dostali do 2 šílených bouřek. A druhou jsme přečkali na benzince v Olomouci a doufali že jim začne jít elektrika a budeme si moci natankovat. Nestalo se tak, naštěstí Pecoldovi stačil benzín až do Prostějova)

Sednem k Poustevníkoj pod střechu k ohni, dáme pár piv, gulášek a buřtíky, pokecáme o Ukrajině a Polsku a vlastně poprvé se pořádně podíváme na fotky na obrazovce, je mi zase trochu blbě ze sluníčka a brzo tuhnu.

V noci slyším nějakou další 2T chrchlu …

Ráno vstanu a venku najdu Darytha, jak spí na zápraží poustevníkovy chaty – přijel nás v dešti dneska doprovodit J.

Rozloučíme se a do mírného deště odjíždíme, počasí se pak lepší a brzo pálíme po dálnici na Olomouc už se slunkem nad námi.

Bereme ohled na Darytha a jeho pávíka a jedeme jen kilem, no jeho stroj neošlehaný dálničními přesuny to stejně neunese, takže cestou zadře a ještě se mu opakovaně rozpadá přepákování, takže jsme na dálnici pro ostudu J. Ostuda - jak se to vezme. Sice jsme každou chvíli stáli v odstavným pruhu, ale Darythova motorka vypadá aspoň k světu, ostatní jawy a "piloti" byli od bláta, odření, navíc smrděli (snad to okolojedoucí necítili, bylo to docela peklo...).

Na poslední benzínce před Olomoucí mu pomůžeme přenastavit směs na bohatší a (to je varování pro všechny co štelují jawičku tak dlouho, až žere 4l – správná jawa má brát 5!!! )

Rozpouštíme se, všichni chceme být do oběda doma a Endy to má ještě 300km , radím mu ať na D1 otočí plnej a pustí to až v Praze – myslím že to tak udělal J. Jo, udělal. Cestovka 110-115km/h, proti větru. Následkem byla spotřeba 7l/100km a vycucnutá nádržka oilmasteru:-).

Já to udělal hodně podobně, šleháme domu, v Mohelnici ještě napínám řetěz (potřetí za 2000km) byl zas jak kšandy.

Držím jen 50ku v obci, mimo jedu 110, už je mi to jedno, před polednem jsme s bráchou doma.

Zdechnu motorku, z posledních sil vybalím krámy, vykoupu se a s pocitem, že rok nechci motorku vidět, na 2h usínám .

 - pak se probouzím a jedu se projet, ale to už je zase jiná pohádka J.

Byla to povedená akce, loňské Rumunsko sice nepřekonala, ale to nebyl cíl.

Ukrajina je úžasná země, pořád nedotčená tím našim civilizačním šitem, proti Slovensku kde jsou celé Tatry jen továrnou na peníze je tam ještě opravdová divočina a přitom „kousek“ od čech.Cesta i když kratší byla náročná až až a hic nás slušně vysával, stěžovat si na vedro je ale nesmysl kdyby pršelo tak tam zdechneme dvojnásobně, měli jsme ale jet víc v klidu nemůžu se zbavit dojmu že všechno tentokrát proběhlo tak rychle že jsem tam vlastně nebylJ.

Jednou se tam vrátím, ale na 650ce báwu a jen s malým spacákemJ.

Jawičky si šáhli naprosto na dno (je teda pravda že Jawa si šáhne na dno i když jede pro rohlíky ale tohle bylo jiný dnoJ), kupodivu ale drželi a to mnohem víc než jsem čekal, dokonce jsme ani nikde nestáli a nechladily motory a přitom režim otáček pořád 5000 a víc.

Se svojí mašinkou sem byl maximálně spokojen držela statečně a i ty kufry pekelný jsou super, ono víc než půl metru hluboký koleje jsou i tam taky jen někdeJ.

Momentálně je z ní v rámci možností jawy vychytanej cestovní koráb s dost pevným podvozkem i dostatkem místa a tak letošní zima nebude o totál přestavbě J-možná snížím sedlo, na brutus terén mám fakt krátký nohy.

Je ale znát že je to „jen“ jawa začínám cítit že na šlehání moto mezi 100-110% jejích schopností už jsem starej a jezdit pomalu to teda nehodlámJ.

Asi teda ještě příští rok, ale pak se definitivně přidám mezi šedou spodinu brázdící Evropu na dovozových chrchlách a hrdinské výkony v rytmu 2T přenechám nastupující generaciJ.

"Nevozte sebou žádné jídlo – bez problémů se dá koupit kdekoliv a levněji. Pivo koupíte také kdekoliv

Když si kupujete vodu, tak se prvně podívejte kolik má soli – (Na+ a K+) – protože běžně se tam prodávají vody které mají 2000-3000mg/l. Naše matonka má například 62mg/l. A ty jejich slané se fakt pít nedají. Reálně pitelné vody jsou tak do 1500mg/l- ale Fakýrovi třeba chutnali i ty solný roztoky.

Neměňte prachy na hranicích u překupníků ale vždy jen ve směnárnách (jedna je hned na hraničním přechodu v hlavní budově, další hned u první benzínky). Kurvy překupníci vás oškubou, protože neznáte momentální kurz)

Pokud budete mimo města, absolutně se nebojte o bezpečnost

A je lepší sebou vzít místo eur dolary.

Rychlost v obci se dodržuje zhruba 70-80km/h, pokud pojedete pomaleji, začnou vás předjíždět kdykoliv a kdekoliv všechna možná i nemožná vozidla. Tedy rychleji = bezpečněji

Na Ukrajině jezdí motorek spousta – ale rozhodně se mezi ně nezamaskujete – jezdí se tam jakkoliv – helmy neznají vůbec, registrační značky hodně málo

Když vám Ukrajinec řekne, že tu cestu neprojedete, tak se o to ani nepokoušejte, má 100% pravdu."

"Ukrajinu doporučuji. Krásná příroda, fajn lidi, luxusní ceny! :-) Kempovat se dá skoro všude. Přechod polonin si jednou vyzkouším, vypadá to tam krásně. Ale člověk musí chytit sluníčko, při dešti to musí být humus. Taky se člověk musí připravit na horší stav sociálních zařízení, za týden jsem tam neviděl v restauracích záchod, který by mě přesvědčil, abych nešel do lesa. Místní dopravu jsme nezkoušeli, ale tipuju, že autobusové linky tam spíš nefungujou, ale jezdí tam spousta malých osobních dodávek. Kam jedou nevím, všechno si člověk musí vykecat."

Počítejte s rozbitými silnicemi, hlavně místní silnice v obcích byly před 2. světovou v lepším stavu než dneska

Ukrajinské vesnice - jsou plné mladých lidí. Asi se nestahují tak do měst jako u nás. Žádná typická architektura, roubenek už moc k vidění není. Nejhorší ale asi je, že ve vesnicích chybí infrastruktura - špatné silnice (bambilionkrát horší než v ČR!), pitná voda jen ze studní, chybějící kanalizace. Když jsme se ve vesnici koupali v řece, radši jsem na to nemyslel.

 Pokud má motor z jawy vydržet takový šlehy jako dostával je 10000km po výbrusu minimum my měli s fakýrem oba 30000 a víc, jinak bysme minimálně tu Hoverlu takhle brutálně nedali.17km ostře na jedničku ze zalepenými žebry blátem to si asi už dosmrti nedám, ten motor byl tak rozžhavenej že nějaká trapná smažka po dálnici na plnej ve 40st. vedru se s tím vůbec nedá srovnat.

Celkem cca 10h z toho japonci 8 a jawy 2 koeficient cca1,5h oprav na den platí teda i letos.

Bez krytu řetězu by řetězovka jawy byla odepsaná už po 1000km „o“ kroužkový řetězy japonců drželi bezproblémů i v těchle podmínkách = 3x napínání u jaw oproti 0x u japonců

největší sračka – KLE kvůli poruše karburátorů, jinak bez problémů

nejlepší motorka – Dominátor – kromě píchnutí se vůbec nic nestalo Vzhledem k terénu, který jsme dávali, asi fakt dominátor, ale rozhodně to nebyla nejspolehlivější motorka. Startování a přehřívání v zácpě. Nejspolehlivější byly letos jawy, který fakt neměly závadu.

Dominátor nebyl nejlepší jen nejvíc projel, na čas oprav byl na tom stejně jako jawy:-)(píchnutí je haluz to se nepočítá) já hlasuju že nejlepší motorka jsou 3 Jawy-70koní a žádný poruchy

překvapení výpravy – Fakýr a jeho 640 po BSE – až na to, že sem tam něco upadlo, uklepalo se, tak se na Savách držel perfektně, ale to asi kvůli tomu, že Savy v blátě vůbec nehrabouJ A taky protože byl pořád vykalenej J

 největší „omyl“ – podle mě Milánkovy megakufry – sice praktický pro zabalení, ale hodně nepraktický pro cestování v terénech, jaké jsme jezdili. Do těch terénů se obecně vůbec nehodila jawa, natož okufrovaná…No krátký nohy byl větší problém protože sem se odnikud nevytáhl, kde mi zapadli kufry zapadli mi i padáky

Heslo do další výpravy tohoto typu je podle mě jednoduché a stejné jako loni – odlehčovat, odlehčovat, odlehčovat.

Milánek :

Povolená spínačka – následek 3x shořená pojistka při zkratu

Povolená stupačka (opakovaně)

Řetěz se vytahal o 7závitu za 2000km a 30km po dojezdu domů se roztrhl J

Nakřáplý víko bočního kufru

Fakýr :

Upadlý šroub z výfuků (už poslední co tam mělJ)

Řetěz jak kšandy (jak u mě)

Upadlý držák blinkru/masky

vyšťavená baterka (ale cestu tak tak přežila)

Endy:

Samoopravovací porucha blinkrů

(řetěz čz428 jedinej držel a vytahoval se tak ½ co nám)

Pecold:

Ztracený napínák na kyvce

Upadený blinkr

Utrhlé držáky na kufru

„hřebík v kole"

Labakov:

Karburátory

Karburátory

Karburátory:-)

 ORIENTAČNÍ CENÍK:

-         1 Euro = 6,3 hřivny, tedy když 1 euro je asi 29kč, tak 1 hřivna je asi 4,6 Kč, Naší blbostí jsme prodělali na 100eurech 30 hriven

-         Benzín

o       95 – 4,3 hřivny

o       90(92) – 4 hřivny (poctivej olovnatej, u nás je ten puch už jen vzpomínka)

o       80 – 3,6 hřivny (puch tohohle benálu zabíjí-pouze pro silné jedince;-))

-         Pořádný jídlo v hospodě (polívka, maso (200g), příloha, salát, tak 2 piva) 20-25 hřiven

-         1,5l vody – 1,5 – 2 hřivny

-         2litrovka piva – 7-8 hřiven

-         chleba – 2 hřivny

-         „ruská“ zmrzlina – 1,5 – 2 hřivny (neuvěřitelně dobrá)

-         0,5 litru vodky Nemiroff (nejlepší ukrajinská, fakt hodně dobrá) – 18 hřiven

 Příští rok snad naschledanou na JawaAlbánii2007 :-)