Černá hora 2011

Černá Hora 2011

Dlouho jsme se nerozmýšleli, kam letos vyrazíme. S Černou Horou jsme už počítali od minulého výletu. Potřeba bylo jenom naplánovat cestu a datum, kdybychom se všichni sešli. Volba padla opět na září, tentokrát na třetího. Pojedeme přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a poté do již zmíněné Černé Hory. Opět nás ostatní varují před nebezpečnou oblastí, krádežemi a minovými poli. Nedáme na předsudky lidí, kteří tam nikdy nebyli a snažíme se načerpat nějaké informace z různých cestopisů a od těch co tam byli.

Fotky jsou na odkazu  http://brkikos.rajce.idnes.cz/Cerna_Hora%2C_Albanie_na_Jawach_2011/

Den 1

V 8:30 vyrážíme z Křenovic ve složení já (Honza) – „Panelka“ 250 (r. v. 1968), Michal – ČZ 250 (r. v. 1974) a Jiří – Kývačka 250 (r. v. 1960). V sousední vesnici nakupujeme pečivo a tankujeme plné nádrže. Vyrážíme do Českých Budějovic, kde se máme setkat s dalšími dvěma členy naší výpravy. V Českých Budějovicích u Globusu se k nám tedy přidává Venca – „Panelka“ 350 (r. v. 1961) a Martin – ČZ 175 (r. v. 1978). Chvilku rozprávíme o tom, co nás čeká, a vydáváme se na dlouhou cestu. V Rakousku jsme se rozhodli, že nepojedeme po dálnici, abychom nemuseli platit dálniční známku a mýtné za tunely. Místo toho si volíme cestu po rakouských venkovských silničkách. A neudělali jsme chybu. Odměnou nám je krásná příroda a honosné statky stojící podél cesty. Je to do kopce a z kopce a zase do kopce, , samá zatáčka, a to ještě pořád nejsme v Alpách. K těm se začínáme přibližovat až k večeru. Bohužel jsme špatně odhadli stav benzínu v našich nádržích. Michal a Venca musejí přepínat na rezervu. Snažíme se najít nějakou pumpu, ale marně. Bloudíme městem křížem krážem, ale nic nenacházíme. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat dál a snad se něco objeví. Po 10 km velmi úsporné jízdy a obrovské koloně za námi, začínáme ztrácet víru v nalezení benzínové pumpy. Když tu, z čista jasna, se objevuje vytoužená oáza pro naše motocykly. Všichni si oddechujeme. Na pumpě potkáváme velmi příjemného pumpaře, který nám natankoval plné nádrže, ukázal cestu a navíc dal každému z nás láhev vody, což jsme nečekali.

Vyrážíme dál. Kopce začínají dávat motorkám zabrat víc a víc. V jednom stoupáku svádíme lítý boj s karavanem, který supí do kopce 20 km/hod. Byl to boj dlouhý a vyčerpávající. Někteří dávali i jedničku. Kolem 17 hodiny zastavujeme u pískovny na krátký odpočinek. Po chvilce u nás zastavuje rakouský motorkář na stroji Yamaha 650 DT. Zkouší na nás nejprve mluvit německy, neúspěšně. Anglicky už je to lepší. Dozvídáme se, že cesta, kudy chceme jet, bude ještě 3 hodiny uzavřená. Navrhuje nám 2 trasy. První je asi 160 km dlouhá. Je to sice zajížďka, ale nejsou tam tak velké kopce. Druhá je kratší (asi 130 km) a je „more fun“, protože je tam údajně stoupání 24 promile. My mu říkáme, že pro naše stroje „no more fun“ a volíme první variantu. Ještě chvilku s ním bavíme a on nám navrhuje, že se zajede podívat, jestli je cesta stále uzavřená. Bohužel je. Navrhuje nám tedy, že nám kus cesty ukáže. To se nám líbí a nasedáme na stroje. Jenomže Jiří má problém se spojkou, tak se odjezd oddaluje. Aktivní „rakušák“ přiskakuje a pomáhá opravovat. Po drobném zákroku vyrážíme konečně na cestu. „Rakušák“ nasazuje pro nás smrtelné tempo. „Pavíci“ se houpají ze strany na stranu a tykadla se téměř dotýkají asfaltu. Snažíme se jet naplno, abychom ho neztratili z dohledu. Tímto tempem cesta utíká celkem rychle. Asi po 30 km se od nás odpojuje. Volí „more fun“ cestu a my pokračujeme dál.

Nedopatřením vjíždíme na dálnici, ovšem bez dálniční známky. Protože pokuty jsou vysoké, raději na prvním výjezdu sjíždíme. K večeru začínáme přemýšlet, kde bychom mohli přespat. V tom k nám najednou přijíždí Slovák na Suzuki 350 a říká, že má stejný problém jako my. Bohužel mu nemůžeme pomoci. Vyrážíme znovu na cestu. Už je skoro tma a není vidět, proto zajíždíme do první odbočky vedoucí k lesu. K naší smůle míjíme auto, které se obrací a vydává se za námi. Jedeme do prudkého kopce. Michal, který jede první, auto za námi nevidí. Míříme hlouběji a hlouběji do lesa. Nakonec přeci jenom zastavujeme a z auta vystupuje rakouský důchodce Hans. Vysvětluje nám, že je to lovecká oblast a že tam nemůžeme spát. Po chvilce domlouvání nám nabízí, že můžeme přespat u něj na zahradě. To se nám líbí. Jedeme s ním na místo, které nám slíbil. Je to oplocená zahrada s rybníčkem. Je tam sice sráz, ale to nám nevadí. Hned začínáme vybalovat plachtu a připravovat spacáky. Jsme líní vytahovat stany, tak spíme pod širákem. Nad námi je krásná a jasná obloha s hvězdami. Z místního kostela odbíjí zvon desátou hodinu a my se ukládáme ke spánku. Ani nám nevadí, že pár metrů za zahradou se tyčí místní hřbitov. První den končí.

Den 2

Vstáváme v 7 hodin. Spacáky jsou mokré od rosy. Balíme a chystáme se vyrazit. Na odchodu potkáváme Hanze, který si s námi chce udělat fotku. Při přípravě motorek se k nám blíží další starousedlík a chce si popovídat. S Hanzem si měníme e-maily a pomalu vyrážíme. Dnešní cíl je dojet co nejblíže Chorvatsku a setkat se s Jiřího bratrem Ondřejem, který má nedopatřením jeho pas, ale naštěstí se právě vrací domů právě z Chorvatska. Jako místo setkání jsme si zvolili město Ptuj u Mariboru. Na Ondru čekáme asi hodinu. Po chvilce k nám přijíždějí policisté. Nejdříve si myslíme, že jdou po nás. Naštěstí pouze sledují kruhový objezd, u kterého jsme zastavili. Policistka si upravuje sedačku do pohodlné spací polohy a „pozoruje“ dopravu. Po chvilce odjíždějí. Za nějaký čas se konečně objevuje Ondra, který jen okénkem předává pas a přeje šťastnou cestu. Míří zpět do Čech.

Nyní jsme připraveni na další cestu. Snažíme se dohnat to, co jsme nestihli první den. Máme v plánu jet až do noci. Slovinskem projíždíme bez problémů. Také se nám opět podařilo vyhnout se dálnici. Do Chorvatska přijíždíme za soumraku. Je horko a jen malý provoz, a tak pokračujeme dál. Jediné co nás zpomaluje, jsou nekonečné vesnice. Nejsou zde žádnou zvláštností vesnice přes 20 km dlouhé. Kolem 23 hodiny dojíždíme do Nikevši, asi 40 km od Bosenských hranic. Zastavujeme před policejní stanicí. Jak se říká: „pod svícnem je největší tma“. Zde si dáváme večeři a rozhodujeme, kde dneska přespíme. Jiří během diskuze usíná u své motorky. Když už to místní policisté nevydrželi a přišli se na nás podívat, chvíli si s nimi povídáme a ptáme se, kde bychom mohli přespat. Oni nám ukazují na opačnou stranu silnice před místní knihovnu, kde je malý parčík. Tam by to prý šlo. Jsme nadšení, ani nenatahujeme plachtu pod sebe, pouze ve spacákách uleháme k nejbližšímu stromu. Je kolem 1 hodiny ráno, krásně teplo a obloha bez mraků.

Den 3


Když se ráno probouzíme, je kolem nás rušno. Opodál je úřad a u něj spousta lidí. Balíme a vyrážíme. Před hranicemi s Bosnou za poslední zbylé Kuny tankujeme benzín. Využíváme umyvadlo na benzínce k umytí se a na doplnění baterky vodou. U Bosenských hranic se to začíná pěkně štosovat. Všichni jsme nabalení a sluníčko začíná nemilosrdně pálit. Na výjezdu z hranic nás zastavují a fotí Slovinští motorkáři. Začátek Bosny a Hercegoviny vypadá velmi zajímavě. Jako první nám padla do oka místní obří opuštěná rafinérka. Ovšem všude byl zákaz focení, tak kdo ví, co to vlastně bylo. Dalších asi 30 kilometrů se nám naskýtá pohled na ruiny a pobořené a vypálené domy. Tato hrůzná scenérie nás doprovází až do vnitrozemí, kde se situace zlepšuje. Avšak silnice se začínají zhoršovat a vozový park razantně zestárnul. Nejčastějšími auty zde jsou Mercedesy (piána), VW Transportery a Golfy.

Dnes chceme dojet k městu Mostar. Před Sarajevem tedy odbočujeme na Mostar. Silnice jsou přeplněné a tak jedeme velmi pomalu. Po nějaké chvíli vjíždíme do pravého venkova. Hory, ostré serpentýny a pěkný výhled. Zde se vyskytuje další problém. Martinova ČZ zlobí a musí se měnit relé. Michal, snad aby nezaostával, mění kladívka. Opravy trvaly asi hodinu a ostatní si krátili čekání prohlídkou krajiny. K večeru projíždíme údolím, kde byste asfaltovou cestu hledali marně. Zde zastavujeme u malé říčky a myjeme se. Voda je studená, ale po náročné cestě je to skvělé osvěžení. Po chvíli vyjíždíme až na vrcholky hor, kde se nám naskýtá nádherný výhled na celé údolí. Jakmile jsme udělali pár snímků na památku, vyrážíme dolů. Cesta je nádherná. Asi 20 kilometrů jsou samé serpentýny.

Začíná se stmívat a my jedeme stále do údolí k jezeru. Už je tma a Michal jede na rezervu. Naštěstí se před námi objevuje město, kde mají ještě otevřenou benzínku. Zde řešíme menší problém, a sice že neberou eura. Naštěstí Jiří má kartu, tak zvesela tankujeme opravdu levný benzín. Chceme ujet ještě alespoň 40 kilometrů, i když je černočerná noc. Projíždíme městem a opět vjíždíme do serpentýn. Jedeme kolem jezera mezi soutěskami. Kocháme se hrou stínů, kterou tvoří naše siluety. Překvapují nás místní řidiči, kteří nás předjíždějí na opravdu nebezpečných místech. Nejvíce nás však zarazila odtahovka, která měla naložené auto, a přesto pro ni nebyl problém předjet všechny motorky na jeden zátah. Přes 3 zatáčky a tunel, kde nebylo vidět zhola nic.

Pomalu se blížíme k Mostaru a jako obvykle máme problém s nalezením místa na přespání. Chvíli hledáme, ale nemůžeme nic najít. Když tu najednou vidíme krásné parkoviště. Zastavujeme a shodujeme se, že je to dobré místo. Po chvíli si všímáme malých světýlek, co všude okolo plápolají. Zjišťujeme, že jsme zastavili u krematoria se hřbitovem. Je teplo a my jsme unaveni, tak to neřešíme a jdeme si lehnout. Je opravdu nádherně, tak už ani nevytahujeme spacáky a leháme si na bundy. Jdeme spát. Třetí den končí.

Den 4

Tentokrát vstáváme už kolem šesté, balíme se a chceme vyjet, když tu najednou Honzova „Panelka“ zasyčí. Nechce se jí jet. Naštěstí ji po chvilce zkušený opravář Michal domluvil a tak vyrážíme na prohlídku Mostaru. Je velké horko, tak jsme jen v kraťasech. Ve městě si prohlížíme památný most, historické centrum a trh, kde Venca dostává ochutnat tamní slivovici. Nejvíce nás zaujal bleší trh, kde se dalo sehnat opravdu téměř vše. Ve městě se zdržujeme tak 2 hodiny. Poté vyrážíme dál. Dneska bychom chtěli najít obchod s baterkami do motorek. Zastavujeme u autoservisu, kde se okamžitě stáváme atrakcí. Jak jinak. Fotí si nás. Jsou velmi ochotní, dokonce s Michalem a Vencou jedou do nejbližšího obchodu, kde by baterky měli mít. Mezitím si povídáme s místními mechaniky. Michal s Vencou se vracejí asi po hodině, bohužel s nepořízenou. Martin je tak odsouzen ke stálému roztlačování svého stroje. Při odjezdu nás zastavují středočeští turisté a ptají se nás na cestu do Černé Hory, kterou jim ochotně ukazujeme. Jen jsme jim asi blbě vysvětlili, co je velká a co malá křižovatka, takže uhýbají o jednu křižovatku dřív. Nemáme tušení, kam by mohla vést.

My pokračujeme směrem Montenegro. Projíždíme serpentýnami, kde se Michalovi podařilo píchnout kolo. Dojíždíme na parkoviště, kde k našemu údivu stojí cedule s nápisem „Vítejte v republice Srbsko“. To nás dost zaráží, dle mapy má být Srbsko, tak 500 kilometrů daleko. Začínáme si myslet, že jsme tu křižovatku pochopili blbě my. Michal se už mezitím pokouší opravit kolo. Počítáme, že to potrvá maximálně půl hodiny, protože v tomhle už má Michal dlouholeté zkušenosti. Je přezdívaný „Největší píchač v republice“. Ale velmi brzo jsme vyvedeni z omylu. Vyměňování kola trvá přes 3 hodiny. Jednou se odlepila záplata, jednou byl špatný ventýlek a pak ještě nějaké další závady. Na čtvrtý pokus už to vypadá, že by to už mohlo být ok, bohužel naše pumpičky jsou na pokraji smrti a kolo je dosti podhuštěné. Vyrážíme najít kompresor. Nejbližší vesnice by měla být 5 kilometrů daleko. Bohužel kompresor tam nemají. Další vesnice je dalších 6 kilometrů. Tento kousek cesty nám trvá opravdu dlouho, protože jedem 20 km/hod. Při cestě potkáváme kamion značky TAM, který si zkracuje cestu a místo toho, aby serpentýnami jel po silnici, tak je jel přímo lesem. Ve vesnici nám policisté ukazují, kam máme jet. Na benzínce nás posílají do autoservisu, kde nám konečně nafukují kolo. Chceme jim poděkovat, zkoušíme to česky, anglicky, německy a rusky, bohužel nerozumějí ničemu, tak jen kývneme hlavou a odjíždíme.

Stále jedeme horami, když z jednoho parkoviště vyjíždí kamion a málem sráží Vencu. Necháváme to být a jedeme dál. Asi po 15 minutách zastavujeme a koukáme do mapy, když se znenadání objevuje zmiňovaný kamion. Zprvu si myslíme, že se nám přišel omluvit. Místo toho vyskakuje ožralý řidič a shazuje Michala z motorky. Seskakuju z motorky a chci se na něj vrhnout. Kluci mě však chytají. Mezitím z kamionu vyskákali další 3 chlapi a chytli toho svého opilého kamaráda. Když tu z čista jasna přijíždí auto, z kterého vystupuje kněz s křížem v ruce a uklidňuje je. Rukou nám žehná, ať raději rychle odjedeme. K naší smůle to není tak jednoduché a musíme 3 motorky roztlačit. Naštěstí se nám to daří a odjíždíme. Po kilometru narážíme na policisty, kterým se snažíme vysvětlit, co se stalo. Oni nám však vůbec nerozumějí a smějí se. Avšak podruhé se objevuje náš zachránce kněz, který vyskakuje z auta. Stačily dvě věty a policisté nasedají do auta a vyrážejí za nimi. V tu samou chvíli se objevuje kamion na křižovatce. Policajti se ho snaží zastavit tím, že mu blokují cestu. Kamion do nich skoro bourá, ale daří se mu je objet. Na druhý pokus už se policistům daří kamion zastavit. Ožralý řidič vyskakuje z kamionu, vrhá se k policistům a skrz odevřené okno chytá jedno ho z nich pod krkem. Z kamionu vyskakují ostatní a jeden z nich běží k nám. Kněz nám opět kyne rukou, abychom jeli. My na nic nečekáme a odjíždíme tak rychle, jak jen to jde. Po této zkušenosti se rozhodujeme, že dneska musíme přejet hranice co nejrychleji, máme strach, aby po nás nechtěli nějaké vysvětlení a nemuseli jsme zůstat v Bosně přes noc.

K večeru dojíždíme k hranicím. Kontrola na straně BiH je rychlá a celník je hodně na pohodu. Když jsme všichni za BiH hranicemi, tak si zhluboka oddechujeme a chystáme se na celnici s Montenegro. Hranice přetlačujeme, protože Jiří má problém se spojkou. Na celnici chtějí nejenom pasy, ale i techničáky. Po chvíli nás pouštějí. Za hranicemi se nám naskýtá nádherný západ slunce nad horami, ale rychle vyrážíme dál. Už je noc. Martin, který stále nemá baterku, začíná mít problém, protože cesty se rapidně zhoršují a musíme jet pomaleji. Díky tomu se Martinovi nedobíjí baterka a on nemůže svítit. Proto se rozhodujeme, že někde přespíme. Což zde nebyl velký problém. Sjíždíme na odlehlou cestu, projíždíme okolo několika zchátralých baráků, které následně prozkoumáváme. Asi po hodině kolem nás projíždí auto. Původně jsme si mysleli, že ta cesta je nepoužívaná, ale jak se ukázalo, zmýlili jsme se. Řidič si nás však nevšiml. Naše místo u cesty není sice nejvhodnější, ale i tak se nám zdá, že je to nejlepší co teď můžeme sehnat. I když už je hluboká noc, je ještě teplo. Jdeme spát pouze v kraťasech a triku, což se některým nevyplatilo, protože k ránu padla rosa a ochladilo se. Čtvrtý den končí.

Den 5

Ráno vstáváme celí promrzlí. Po snídani se jdeme znovu podívat na přilehlé domy, tentokrát ale již za světla. V jednom z nich je v baru naskládáno asi 1000 lahví od piva. Balíme a vyrážíme opět na cestu. Dnes máme v plánu průjezd Dormitorským národním parkem.

Cestu si užíváme na plno, jsou zde dlouhé a táhlé kopce. My máme alespoň čas kochat se místní scenérií. Při průjezdu Žabljakem nás hned za křižovatkou zastavuje auto. Říkáme si, co se asi bude dít, snad to nebude to samé jako v Bosně. Jak se však naštěstí ukazuje, je to majitel kempu, který umí obstojně česky a zve nás k sobě. Nejdříve se zdráháme, poté ale přikyvujeme a jedeme s ním do kempu. Je to do prudkého kopce, motorky jedou z posledních sil. Na hoře nás však čeká překvapení v podobě českého autobusu Karosa a navíc ještě z Českých Budějovic. Majitel nás zve na jedno malé a ukazuje nám na cestu Černé jezero. Poté se jdeme občerstvit, kde potkáváme řidiče autobusu a dovídáme se, že Karosa byla i v Asii. Bylo nám řečeno, že je to k jezeru 25 minut pro české turisty a 45 pro německé. Nám to trvá asi 50 minut, tak nevíme kam se zařadit. Při příchodu již máme připravenou domácí šunku. Asi za 1,5 hodiny přijíždí majitel a fotí si naše stroje a přitom dostáváme propagační DVD o kempu. Před odjezdem z kempu ještě potkáváme cestující z autobusu, chvilku si povídáme a poté se podle instrukcí vydáváme na cestu.

Nejprve jedeme na vyhlídku po úzké lesní cestě. Při pohledu dolů nás napadá písnička: “Až na vrcholky hor“. Nyní nás čeká nekonečný sestup do kaňonu řeky Tara. Ještě netušíme, co je to za cestu. Avšak po pár kilometrech začínáme litovat, že jsme tam jeli. Je tu kamenitá cesta s prudkým klesáním. Když předjíždíme Rusy s off-roadem, tak jen nevěřícně kroutí hlavami. Cestu si užíváme, i když motorky dost trpí. Při cestě se zastavujeme na švestky, které rostou všude okolo. U řeky zjišťujeme, že u tří motorek téměř chybí brzdové obložení a všechny mají vymlácené tlumiče. Využili jsme řeku k hygieně a čeká nás cesta vzhůru. Je o poznání rychlejší. Martin musí jet na plno až nahoru, protože při malých rychlostech by mu motorka chcípla. Nad kaňonem pak stavíme a kocháme se nádherným západem slunce. Krása. Nyní se chceme přesunout k Biogradsé Goře. Cestou nás zastihla tma. Zastavujeme u mostu přes řeku Taru, který je částečně osvětlený a vypadá velmi hezky. Po malém občerstvení vyrážíme dál. V nočních hodinách dojíždíme do Mojstanu, kde je non-stop benzínka za kterou jsme velmi rádi, protože na předešlých 70 kilometrech jsme žádnou nepotkali. Po natankování hledáme něco, kde bychom konečně mohli přespat. Moc se nám to nedaří. Dlouho nás hledání nebaví a vybíráme zatáčku u lesní cesty. Je teplo, tak spíme opět pod širým nebem. Pátý den končí.

Den 6

Vstáváme kolem 7. hodiny, nikde není ani živáčka. Po rychlé snídani a zabalení vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Nejdříve však musíme do obchodu nakoupit základní potraviny. Ceny jsou podobné jako u nás. Následně vyrážíme do Národního parku Biogorska Gora, což je jeden z posledních panenských pralesů v Evropě. Vstupné jsou jen 2 eura, avšak prales nás nijak zvlášť nenadchnul a jezero nebylo o moc lepší. Při návratu k motorkám už zdálky rozeznáváme českou Karosu. Dáváme se do řeči s řidiči a vyzvídáme, kudy máme jet. Doporučují nám jet do Skuderu, což je v Albánii, abychom si užili pořádnou dopravu. Jsme upozorněni, abychom se v Albánii moc nezdržovali, jen se podívali a hned se vrátili zpět, bez přespání. Děkujeme za rady a vyrážíme na cestu. Jedeme směrem na Podgoricu. Je zde postavený nový obchvat, tak nám to hezky utíká. Zastavujeme až u Skadarského jezera a pak dál pokračujeme na Bar. Jedeme kolem železnice, přičemž vidíme asi desetinu celé železniční sítě Černé Hory.

U Baru má Jiří opět poruchu. Tentokrát řekl stop předstih, tak zastavujeme a začínáme opravovat. V tu k nám přijíždí malá žebračka s kočárkem a s malou sestřičkou. Chce eura. Místo eur jí dáváme bonbony, což se jí moc nelíbí. Stále nás obchází a žebrá, dokonce bere Jiřímu nůž z ruky, naštěstí se nám ho daří získat nazpátek. Nevede se nám ji odehnat, bere Martinovi „bošák“, naštěstí i ten získáváme nazpět. Po chvilce přijíždí místní motorkář a chvíli s ním mluvíme. Jiřímu se podařilo opravit motorku a tak nám nic nebrání vyrazit k moři. Netrvá to dlouho a objeme cestu k moři. Po příjezdu parkujeme motorky na pláži a jdeme se vykoupat, to už začíná stmívat. Vykoupaní a zregenerovaní provádíme průzkum města, které je plné malých stánků se vším od jídla až po hadry. V jedné restauraci si dáváme jídlo, já s Jiřím si dáváme na doporučení číšníka rybu, což jsme ovšem neměli dělat. Přišlo nás to dost draho. Každý jsme, ač velmi neradi zaplatili nehoráznou sumu za obyčejnou rybu a odešli. Jako místo na přespání volíme originálně pláž, kde je opuštěné podium, které na nás čekalo. Mezitím potkáváme Rusy, Čechy, Slováky a povídáme si s nimi až do noci. Nikdo se nezastaví, aniž by neprohodil kus řeči. Češi nám říkají, že takový stroje mají taky doma. Když uleháme, tak slyšíme smích od kolemjdoucích procházející kolem nás a našich motorek. V noci přichází smečka opuštěných psů. Jeden ulehá vedle Michala a druhý vedle Martina na spacáky. Jediné co nám rušilo pohled na noční oblohu plnou hvězd, šplouchání vln a šum moře bylo občasné štěkání našich hlídačů. Šestý den končí.

Den 7

Brzy ráno nás probouzí první sluneční paprsky. Dáváme si snídani na pláži, jak krásné. Poté se vydáváme na cestu do Albánie. Hranice jsou už jen 40 kilometrů daleko. Ještě před tím zajíždíme k pevnosti ve starém Baru, kde potkáváme slovenského motorkáře a dáváme se s ním do řeči. Cesta do Albánie vede po rozbité silnici lemované všudypřítomným nepořádkem. Pár kilometrů před hranicemi mi začíná stávkovat spojka. Rozhodujeme se, že to opravíme ještě v Černé Hoře, než pak v Albánii. Oprava je brzo hotova a vyrážíme dál. Není nám jasné, jak na těchto úzkých cestičkách mohla projet Karosa. Kousek před hranicemi nás předjíždějí 2 luxusní vozy konzulů. Je vidět, že z nich mají i celníci respekt. Na celnici si povídáme s albánskými řidiči. Když tu najednou si nás celníci volají k sobě. Naštěstí nám jen chtějí pomoci. Kontrola trvá dlouho. Je vidět, že albánští celníci hodně bojují s počítačem. Hned za hranicemi jsme obklopeni ženami s dětmi, které žebrají v koloně. Je jich tu opravdu požehnaně. Raději rychle odjíždíme směrem na Skuder. Cesta je bídná. Potkáváme děti nesoucí si knížky, ovce i vedoucí oslíky. Také dědu vezoucího babičku na kole, jako ve starém filmu. Pomalu přijíždíme do Skuderu.

To co jsme viděli, nás velice překvapilo. Místní doprava je opravdu taková, jak nám popisovali, tedy dosti chaotická. Kdo má větší auto, nebo je drzejší, ten jede. Tady je jedno, jak jedete, jestli jedete po kruhovém objezdu jedním směrem nebo v protisměru, prostě jak se vám chce. Jestli jdete pěšky, tak jdete a je vám to jedno, že jdete přes silnici mimo přechod, či skrz kruhový objezd, prostě jdete. Chvilku trvá, než si zvykneme na místní pravidla, ale pak si místní dopravu doopravdy užíváme. Snažíme se najít českou Karosu, protože bychom u ní mohli v klidu zaparkovat. Po nějaké chvilce hledání ji nalézáme. Využíváme příležitosti a dáváme si do autobusu helmy a oblečení. Vyrážíme na prohlídku mešity a města. Je velké horko. Ve městě je velmi rušno. Nejvíce nás bavilo sledovat marnou snahu policistů o řízení dopravy a jejich naprostou ignorací ze strany řidičů. Procházíme uličkami města a vídáme snad jenom staré mercedesy. Obchody s mlékem nebo masem nevypadají moc vábně, jsou cítit na dost velkou vzdálenost. Zastavujeme se u elektrické rozvodny, kde chybí dveře a místo dveří jsou natažené provázky s cedulkou nebezpečí. Po prohlídce nakupujeme suvenýry a vracíme se k motorkám. Chvíli se ještě bavíme s řidiči autobusu, po té si bereme věci a vyrážíme najít cestu ven z města.

Věděli jsme, že máme na prvním kruhovém objezdu jet do leva. To bylo vše. Tam byl ovšem zákaz vjezdu. Pokyny zněly jasně, jedeme skrz zákaz, jako ostatní. Když tu najednou se za námi vynořuje policista na motorce. Troubí na nás, abychom zastavili. Ohlížíme se a přidáváme plyn, po chvilce dojíždíme na konec ulice. Myslíme si, že to je konec, naštěstí jeden z místních občanů nám ukazuje, kudy máme jet. Vjíždíme na chodník, proplétáme se mezi bednami a zaparkovanými auty. S „Pávem“ to mám na centimetry, ale projíždím. Policista na motorce s širokými kufry na boku, nemůže projet a jen smutně kouká, jak se mu vzdalujeme. My si suverénně jedeme středem chodníku, lidé před námi uskakují, ale jsou na to asi zvyklí. Po průjezdu přes chodníky se vracíme zpět na silnici a po chvilce nalézáme cestu z města. Uháníme k hranicím, předjíždíme kolonu aut a jedeme až k celníkům, abychom se vyhnuli žebračkám. Na celnici ani nechtějí nic vidět a jenom ukazují, ať jedeme dál. Jsme zpátky v Černé Hoře.

Nyní už jsme konečně na cestě domů. Teď směřujeme ke Kotoru, ke jsou prý jedny z nejlepších serpentýn v Evropě. Cestou má však Martin problém s dobíjením. Několikrát zastavujeme a měníme relé. Od té doby už pokračujeme bez vážnějších závad. Před kotorskými zatáčkami dotahujeme brzdy, čeká nás totiž 32 „vraceček“. Do prvních zatáček vjíždíme nesměle, ale po pár „vracečkách“ se osmělujeme a zatáčky si náležitě užíváme. Uprostřed klesání zastavujeme na focení přímořského městečka Kotor, které je schováno v malebné zátoce. Této situace využívá jedna Němka, která chce foto s námi pro její 21-letou dceru, která má taky Jawu a je prý do nich blázen. Za další kus cesty, nás najednou zaujal vrak Škody 100. Po malé přestávce vyrážíme do města. Všichni cítí, že to byly opravdu jedny z nejlepších serpentýn.

Ve městě bereme benzín, kde během chvilku dostáváme několik nabídek na ubytování. Ve středu města se zasekáváme v koloně, protože akorát přijela vládní delegace. Jen koukáme na ten šrumec, který tam právě nastal. Kousek dál zastavujeme a jdeme se podívat nejprve na přístav a zátoku, potom do centra města. Já jsem městem uchvácen a to doslova, podle mého je to nejhezčí město, bezkonkurenčně. Čekal jsem pár starších domů, ale místo toho jsme vstoupili do bludiště úzkých kamenných a nádherně osvětlených uliček. Všude jsou malebné obchůdky a restaurace. Procházíme kolem kostela, kde mnich zve kolemjdoucí do vnitř. Hodiny odbíjí osmou a my vyrážíme zpět k motorkám. Chceme dojet ještě co nejblíže k chorvatským hranicím. Po hodině jízdy si připadáme jak na obrovském kruhovém objezdu, říkáme si, že tady už jsme určitě byli. Naštěstí ne, jenom objíždíme jednu zátoku za zátokou. Dostáváme se k chorvatským hranicím, ale do Chorvatska dneska nechceme, tak se otáčíme a jdeme hledat něco na přespání, je to ovšem velký problém. Všude jsou jen strmé kopce a nikde nic. Ze zoufalosti vjíždíme do jakékoliv uličky, co se před námi objevuje. Stále nic. Nakonec vjíždíme asi kilometr za obydlenou část na kamenitou cestu. Okolo cesty jsou v různých intervalech rozesety domy. To je nám ale jedno a na jednom z širších míst pro vyhnutí automobilů zastavujeme. Vytahujeme plachtu a dáváme pod sebe, vše co máme. I na kamenech usínáme rychle. Sedmý den končí.

Den 8

Ráno nás probouzí pastevec s krávou, který prochází vedle nás. Po chvíli okolo nás projíždí auto, ve kterém chlap venčil psa z okénka. My se balíme a vyrážíme k hranicím. Tam nás čeká dlouhá kolona, nikdo nedá na moje slova předjet kolonu. Tak čekáme a čekáme. Občas někteří řidiči přišli si popovídat. Konečně celnice. Zde si s námi celníci povídají a okukují stroje. Dneska bychom chtěli dojet do Dubrovníku, kde bychom se chtěli vykoupat. Jedeme kolem pobřeží. Je nádherné slunečné počasí a máme na sobě jen trička a kraťasy.

Při příjezdu do Dubrovníku nás čekají kolony, teď ale neváháme a předjíždíme je. Parkujeme motorky a jdeme se podívat do historického centra. Po prohlídce hledáme pláž, ale marně. Po kilometrovém výstupu do kopce to vzdáváme a rozhodujeme se, že pojedeme raději dále. Bohužel cesta čistě k moři nikde není. Zastavujeme u jednoho luxusního hotelu, v pohodě se nám povedlo projít přes brány hotelu, ale malá soukromá pláž nás moc nezaujala. Volíme si toto místo pouze jako přestávku na oběd. Horké počasí má za následek, že jsme už spálení, tak na sebe musíme obléct něco s dlouhými rukávy. Jiří navrhuje, abychom dojeli až na Makarskou riviéru. Cestou potkáváme jeden český autobus za druhým. Asi uprostřed Chorvatska projíždíme přes úzký pás země patřící BiH. Je velice zajímavé, že i na těchto pár kilometrech se dokáže kultura, tak změnit.

V Makerské nám Jiří a ukazuje, kde předloni v létě byl. Bohužel nenacházíme žádné místo k zaparkování, tak projíždíme asi čtyřikrát okolo celé Makarské. Nakonec se nám povedlo zaparkovat. Na pláži slyšíme snad jenom čechy. Asi hodinu se rácháme v moři a vracíme k motorkám. Vyrážíme opět na cestu. Jedeme až do noci, abychom si zkrátili co nejvíce cestu domů. Už máme tak bolavé zadky, že je ani necítíme. Opět nemůžeme najít žádné místo na přespání. Raději pokračujeme. Po několika desítkách kilometrů hledání nalézáme ideální místo na přespání. Jsou to nějaké kamenné ploty a sklípky. Vypadá to jako nějaké archeologické naleziště, jsme tu perfektně kryti. Spíme pod širákem a za doprovodu hudby z nedaleké diskotéky usínáme. Osmý den končí.

Den 9


Ráno se nám vstává krásně, snídáme a vyrážíme zase na cestu. Dneska bychom chtěli dojet do Rakouska. Již nejsme u pobřeží a projíždíme středozemím Chorvatska. Všude je vyprahlá zem a připadá nám, že jedeme v poušti po Route 66. Po chvíli jízdy se dostáváme do městečka, kterým protéká řeka, na níž jsou malé plachetničky. Město vypadá líbezně. Při výjezdu z města, zastavujeme na vrcholu a koukáme se do údolí na město a řeku klikatící se ve vymletém korytu. Pak pokračujeme stále do kopce, motorky trpí. Jsou tu stále dlouhé a táhlé kopce. V dálce vidíme přečerpací nádrže. Provoz je tu velmi malý spíše skoro žádný. V dalším malém městečku zastavujeme na nákup. Místní na nás nevěřícně koukají.

To už se blížíme ke Slovinským hranicím, ktré posléze rychle překonáváme. Vjíždíme na benzínku, kde k nám po chvilce váhavě přistupuje motorkář a zdraví nás. Nejprve si myslíme, že jsou to nějací cizinci. Ale po druhé otázce, kdy se ptá, zda náhodou neznáme Michala, dovídáme se, že je to Michalův spolužák. Je to obrovská náhoda, protože jediné co o něm Michal věděl, bylo to, že vyráží o týden později než my, a jede do Albánie. Oni mají však silnější stroje, takže cesta jim ubíhá podstatně rychleji. Chvíli se s nimi bavíme, pak se loučíme a vydáváme se na cestu. Jedeme celkem rychle, když v tom v jedné vesnici si všímáme, že nás právě změřili radarem. Naštěstí jeden rakouský řidič nás předjel vedle měřícího radaru, tak v příští vesnici zastavili jeho a my jsme v klidu projeli. Zhluboka jsme si oddechli.

Rakouské hranice jsme překročili také bez problému. Už se skoro vidíme doma. Cesta ubíhá stále rychle, míjíme kaskády menších přehrad. Před stmíváním zastavujeme před nějakým městem a dáváme si jídlo u silnice. Provoz je opravdu hustý. Po průjezdu několika městeček se dostáváme zase do výšin a provoz slábne. Začínáme hledat místo na spaní. Dlouho nemůžeme nic najít. Jako vždy. Michal při prozkoumávání cesty spadl z motorky a poškrábal si nohu. Nakonec spíme u kukuřičného pole. Motorky zatahujeme do lesa, aby na ně nebylo vidět ze silnice. Je noc a padá rosa. Devátý den končí.

Den 10

Ráno vstáváme brzo, abychom odjeli dříve, než půjde někdo do práce a uvidí nás. Jsme promočeni, ale to už nám nevadí, protože nás čeká snad poslední den jízdy. Vyrážíme. Projíždíme krásným rakouským venkovem. Když tu najednou v jednom kopci moje „Panelka“ začíná vynechávat. Ještě chvilku jedu, ale po chvíli je konec. Zjišťujeme, že je v háji zapalování. Nejdříve ho zkoušíme jen vyčistit. „Panelka“ jede však jen 10 km a opět zastavujeme. Už je to horší, jsou špatná ložiska. Měníme zapalování a doufáme, že vydrží. Už nás čeká jenom asi 250 kilometrů. Najednou začíná zlobit i ČZ a Jiřímu vyhořela část elektriky. Vše se naštěstí daří opravit a tak jedeme bez přestávek až do ČR.

V Českých Budějovicích u nejmenovaného obchodního domu Globus symbolicky zastavujeme, abychom dokončili naše putování tam, kde jsme ho i začali. Loučíme se s Vencou a Martinem, kteří se vydávají směrem Volyně. Ostatní pokračujeme směrem na Bernartice. Já a Michal už nemáme ani benzín, ale věříme, že už to dojedeme i bez tankování. Za stmívání dojíždíme domů špinaví, utahaní a zarostlí. Ovšem plní zážitků.

Závěr

Kdybychom měli zhodnotit naši cestu. Před začátkem jízdy jsme měli trochu strach a nevěděli dost dobře, co můžeme čekat od BiH a co od Černé Hory. To, že navštívíme Albánii, jsme vůbec neplánovali. Černá Hora se nám moc líbila, protože to byla ještě země nezkažená turismem. I když už se tam turismus pomalu tlačí a brzy bude vypadat podobně jako Chorvatsko. Líbila se nám zajímavá bosenská kultura, park Dormitor, albánská doprava, kotorské zatáčky či Kotor samotný. Jsem velmi rád, že jsme se pro tuto cestu rozhodli a že motorky vydržely. Už nyní začínáme přemýšlet o tom, kam bychom se mohli jet podívat příští rok. Největším kandidátem je zatím Ukrajina, ale kdo ví.