Balkán 2009

Balkán 2009

 V půli května přistál v garáži vytoužený Wildstar a plánování dovolené se mohlo rozběhnout naplno.Jisté bylo to, že se pojede k moři, které máme oba moc rádi.To, že se pojede na motorce byla má podmínka, vidět živé delfíny (jsou to totiž rybí bozi ) bylo zatím nesplněné přání mé partnerky.Osnovu plánu jsme tedy měli a začali jsme plánovat podrobnosti. Zmiňované nadryby jsme se rozhodli navštívit v bulharské Varně. Moře je pak už v dosahu. V Bulharsku jsem kdysi byl s dětmi letecky a na moc věcí jsme si tenkrát ztěžovat nemohli a tak jsem byl v klidu.Cestu jsem naplánoval po trase ČR, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a zpět opět přes Srbsko, Černou Horu, Bosnu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko domů. Odhad byl cca 4400 km. Pomocí internetu jsme si rezervovali ubytování na šest nocí na Zlatých pískách a víc jsme moc neplánovali s tím, že všemu dáme volný průběh. Dnem odjezdu byla stanovena sobota 22.srpna.

 
Vyrážíme – Srbsko, Bulharsko
 
Když se přiblížil kýžený den, nevěštila předpověď počasí na víkend nic povzbudivého, na Čechy se od západu hnala jedna fronta s přívalovými dešti za druhou. Po konzultaci s předpovědními mapami ze satelitu jsem se rozhodl odjet hned v pátek 21.srpna odpoledne po práci. Deště jsme si tuhle sezonu už užili dostatečně a nově jsem stanovil cíl toho dne kamsi za Budapešť, kde již mělo podle předpovědi být od deště bezpečno. Při výjezdu z garáže se od západu valila černá hradba mraků a my ještě na smíchovské straně Prahy schytali drobné krápání, ale po přejezdu Vltavy již bylo zcela sucho. Provoz na brněnské dálnici se nesl zcela ve znamení páteční špičky a tak jsme v zájmu bezpečí udržovali stejné tempo s plechovkama. Průjezd Brnem proběhl hladce a to jsme si to již valili směr Bratislava. S tankováním a dokoupením posledních zásob cigaret na poslední pumpě v ČR jsme museli chvíli počkat, protože se tam za dohledu policejní eskorty občerstvovali nechvalně známí fanoušci Cervené Zvezdy Bělehrad jedoucí ze zápasu se Slávií.
Na slovenských hranicích na ně už čekala slovenská policie. Bratislavu jsme projížděli už za stmívání.Průjezd tímhle městem mi vždycky přijde nekonečnej a tak jediným povytržením byl pohled na osvícený hrad. Na hranicích byl opět značný počet maďarských policistů v očekávání srbských rowdies. Najíždíme na maďarskou dálnici a hned zastavujeme na první pumpě na odpočinek a k zakoupení dálniční vignety.
Při té příležitosti zjišťuji, že nemůžu najít technický průkaz, ale házím to za hlavu s tím, že ho najdu později, vracel by se pro něj stejně jen blázen.
Část další cesty jedeme jako součást kolony motorkářů z Moravy, ale ti poměrně brzo odbočují směr Balaton a tak na poměrně prázdné dálnici valíme dál na Budapešť. Maďarská dálniční síť mne velmi mile překvapila .Jednak její povrch je perfektně rovný, vyjeté koleje od kamiónů jsou skutečně jen vzácnou vyjímkou a až k srbským hranicím „to“ defecto nedrnclo. A infrastruktura je také na velmi vysoké úrovni. Čerpací stanice jsou poměrně hustě osazené a pravidelně se u nich vyskytuje buď motel, nebo aspoň restaurace a velmi slušné wc. K naší smůle byly však všechny motely plnně obsazené a tak jedeme dál a dál.
V okolí Kečkemetu se rozhodneme z dálnice sjet za účelem vyhledání ubytování, ale brzo toho necháváme, protože se od domorodců dozvídáme, že jsou v okolí dva folklorní festivaly a vše je beznadějně plné.
Najíždíme zpět na dálnici a volným tempem jedeme směr Szeged. Okolo třetí hodiny raní zastavujeme u jednoho z mnoha motorestů na gáblik. Na odpočivadle je na tuto dobu čilý ruch. Hned při vstupu do jídelny jsem se malinko zarazil, jelikož osazenstvo bylo vesměs snědé a my hned nápadně upotali jejich pozornost, ale brzo zjišťujeme, že zde panuje přátelská atmosféra.
Objednáváme jídlo a za chvíli nám na stole přistane vynikající vývar v míse, z které by se najedlo osm lidí. Dorážíme se řízkem s hrakslema, kávou, pitím.
Szeged míjíme po dálnici a velice zvolna se suneme vpřed. Hranice do Srbska projíždíme hladce, zastavujeme u blízké čerpací stanice dotankovat a na kávu. Je pět hodin ráno, máme za sebou 780 km a 12 hodin jízdy. Jsme trochu unaveni, ale celkově v pohodě, je teplo a před námi celá dovolená.
Jsme zde svědky příhody, kdy je možné, aby se z vřelého přivítání krajanů strhla málem bitka mezi bílým a rómským srbem a to jen kvuli úplné maličkosti. Našim cílem je jezero a město Palič, pár kiláků za čárou. Původně jsme zde měli jen nocovat, teď se zde zdržíme více než 24 hodi. V sedm ráno prolítnem hotelovou sprchou a za bručení klimatizace padáme do postele. Palič je takovej srbskej Mácháč, jezero, lázeňské město se spoustou privátů a penzionů.
 
My v poledne vstáváme a vyrážíme na obhlídku města a na jídlo.Je pekelný vedro 40 ve stínu a totální bezvětří, nehne se ani stéblo.
 
V tuto dobu tu už moc rekreantů není, hodně restaurací, obchodů a bister je již zavřeno. Usedáme k jídlu a studenému pivu.Pak zpátky na hotel do postele s tím, že zbytek si necháme na noční dobu. Večer jdeme do rybí restaurace umístěné v jedné z lázeňských budov pamatující počátek minulého století. Obsluha je prvotřídí, řekl bych také prvorepubliková. Poté dáme ještě procházku kolem jezera a drink na mole.
Ráno dostáváme v hotelu snídani přesně podle mého gusta a brzo vyrážíme na další čás cesty směr Bělehrad. To po čem jedeme má asi v budoucnu být jeden dálniční pruh budoucí autostrády, po druhém není ani památky jen mosty napovídají, že se pod ně vejde ještě jeden, pokud ho tedy někdo někdy postaví. Kvalita silnice je podobná betonové části naší D1, tedy valcha. Srbové si ale za tuto budoucí dálnici nechávají zaplatit už nyní.
Provoz je poměrně řídký, v rovinaté krajině vidíme jen kukuřici a občas toulavého psa. Po nějaké době již najíždíme na skutečnou dálnici a povrch je srovnatelný s tím naším, chvíli dobrý, chvílema horší kvalita.Dálnice je stejně jako v Maďarsku oplocena.V Srbsku vás ale nesmí překvapit cyklista, nebo pes běžící po krajnici v protisměru. Tu a tam je vidět i mršina psa. Nesmí vás překvapit ani kamiony a řada osobáků parkujícíh v zatáčce na krajnici, protože hned za svodidlem je prostě nějaký obytný dům. V Srbsku jsem také poprvé viděl semafory vybavené časomírou, kde chodci i auta vidí jak dlouho ještě bude svítit zelená, nebo za jak dlouho se rozsvítí (při červené). Průjezd Bělehradem není nic hezkého.  Jede se neustále po dálnici, kterou lemují buď paneláky v katastrofálním stavu, nebo rodinné domy bez fasády, ve velké míře nedostavěné.
Za Bělehradem je krajina už mírně zvlněná, zelená se a je na co koukat. Lidé jsou přátelští, vřelí a zajímají se. Zřejmně tady už na motokáře nejsou moc zvyklí. Někteří tudy proletí směr Řecko a jen blázni do Bulharska. Z dálnice sjíždíme před městem Niš. U pumpy je opět přátelská obsluha, znají Jawu a chtějí si povídat. Co by kuřák zjišťuji, že kuřivo zde stojí méně než polovinu co u nás. Z dálnice vjíždíme do uzkého údolí sevřeného skalami, které se klikatí spolu s železnicí podél řeky Nišavy, projíždíme mnoha tunýlky vyraženými ve skále.
 
Říká se mu brána Balkánu. Kvalita silnic je na velmi dobré úrovni.S chutí bych se kochal krásami konečně jiné cesty než po dálnici, ale musím hlídat řidiče tureckých kamionů, protože to vypadá, že jsou účastníky závodu formule jedna a jestliže chci cestu v jejich společnosti ve zdraví přežít, musím notně zrychlit. Předjíždějí se vzájemně na krev před zatáčkou kam nevidí, nepřekvapil mne pak už ani protijedoucí tírák uprostřed zatáčky.
Opouštíme úzké údolí, které se roztahuje a blížíme se k bulharské hranici. Silnici stále lemují toulaví psi a mršiny, které nikdo neodklízí. Z jednoho neviného mraku dostáváme v úseku asi 2 km spršku.Chtěl jsem zastavit pod mostem kde v protisměru pauzírovali nějací motocestovatelé na RTčku, ale v zádech jsme měli šílenýho turka na trucku a za krajnicí byla nafouknutá chlupatá koule, která hrozila každou chvíli explozí, zastavení bylo nemožné. Před hranicemi dáváme ještě v Srbsku jídlo a kávu.
Bulharský
hraniční prostor opouštíme poněkud ve spěchu hnáni smečkou toulavých psů. Bublavý zvuk Wildstara je vyrušil ze spánku a vypadalo to, že se nám za to chtějí pomstít. První kilometry v Bulharsku jsou ve znamení stoupání.Je po dešti a citelně se ochladilo. Přejíždíme jakési sedlo a už padáme do roviny, kde je po dvaceti km náš dnešní cíl cesty – Sofie.
Dnes jsme urazili 581 km. Hned na kraji města odbočujeme k malému hotýlku. Restaurace na vstupu na nás udělala celkem dobrý dojem, 20 Euro za noclech ještě lepší. Pokojík s balkonem je kapitola sama pro sebe a pro nás první srážka s bulharskou kulturou. Je zde pravda celkem čisto, slušně zařízeno včetně televize. Záchod je naštěstí evropského typu, ale absolutně netěsní, tudíž okamžitě po použití se pod ním začne rozlévat jezero.Umyvadlo s odpadem bez sifonu je zřejmně také prosto těsnění a tak sledujeme, kde se ta dvě jezera spojí. Dveře zřejmně od nějakého tesaře moc nelícují a je problém se z koupelny dostat.Sprchovou vaničku byste hledali marně.V koutě je pouze kanálek.Při sprchování se stojí mezi umyvadlem a záchodem.Jen musíte hlídat, aby voda nenatekla pod dveřmi do pokoje.Obklady lepené cementem bez spár už jen dotvářejí obrázek o zručnosti zdejší řemeslníků. Z balkonu máme výhled na vrakoviště a industriální předměstí Sofie.

Nasyceni ještě ze Srbska ochutnáváme společně jen jeden malý chod a věnujeme se o to víc pivu a bulharským koňakům, které jsou opravdu dobré a získáváme si tím obsluhu. V noci bojujeme s komáry, ale jsme dobře vyzbrojeni chemií.
Ráno přítelkyně některá kousnutí vyhodnocuje jako bleší což já bagatelizuji a přemýšlí jak odtud co nejdřív zmizet. Slíbená snídaně na osmou se konala v devět,  panu majiteli se evidentně nechtělo vstávat. Při obsluze zde vůbec nikdo nikam nespěchá, zůstaňte v klidu, jste na Balkáně.
Těžko to vydýchávají jen polští a maďarští turisté a tak se bavíme na jejich účet.Ráno je zcela jasno a my vyrážíme.
Sofie má obchvat a tak vyhlížím dopravní značení a něco podobného pražské Jižní spojce.Míjíme jeden „luxusní“ cikánský slam postavený celý z rezavého vlnitého plechu a s nepředstavitelnou hromadou odpadků. V Evropě je něco podobného na okraji metropole, zvlášť vedle mezinárodní silnice nemyslitelé. Na Balkáně je to zřejmně norma. Na světelné křižovatce odbočujeme za přísného dohledu dopravní policie vlevo dle směrovek na Varnu. Najíždíme na běžnou dvouproudku, autostráda se nekoná. Severní část obchvatu Sofie měří 20 kilometrů. Provoz je místy hodně hustý, jinde skoro nulový. Projíždíme množství křižovatek, skoro každá je hlídána policií se Žigulíky. Kvalita vozovky je katastrofální.Nemá moc smysl vyhybat se výmolům. Krkolomě se vyhnete tak maximálně dvoum a jistě trefíte třetí naplno. Místy je asfalt vytlačen v kolejích od kamiónů do výše 20 cm což je asi to nejhorší.
Konečně najíždíme na výpadovku připomínající dálnici a já se chystám za to vzít. Provoz je však pomalý, bržděný traktory i povozy taženými koňmi a množstvím odbočujících aut vpravo i vlevo. Když se „dálnice“ dá konečně do pohybu, přichází další prudké brždění, protože projíždíme centrem jakési obce. Konečně to máme všechno za sebou, ale moc rychle se stejně nedá jet, protože povrch je prvních cca 60 km stále brutální. Pozvolna se asfalt lepší, začínáme zrychlovat a teké stoupat do hor. S podvědomím, že je Bulharsko přímořský stát mě vrcholky pohoří Murgaš (1600 m) dosahující výšky přes 1200 metrů dost zaskoží. Zastavujeme na první pauzičku u benzinky OMV. Před cestou jsme byli varováni, abysme nezastavovali u malých, neznačkových čerpaček. Vyhneme se tak šizení při placení, žebrajícím dětem a zlodějům. Síť značkových čerpaček je naštěstí dostačující a nemáme problém. U stanic OMV máte pocit, že jste opět doma. Všude čisto, bohatý sortiment, slušná obsluha. V Bulharsku je cena benzínu řízená centrálně a tak je na všech pumpách stejná.Na Bulharských čerpačkách je také zvykem, že vám obsluha natankuje. Po asi 100 km dálnice A2 končí a najíždíme na běžnou komunikaci. Ta má překvapivě kvalitní povrch, je hodně široká a provoz postupně řídne.Ten je ostatně hustší pouze v okolí měst, kterých cestou do Varny moc neprojedete. Ze začátku jen pár malých obcí a pak už jen město Veliko Tarnovo. To si ovšem s kvalitou povrchu ulic se Sofií nic nezadá a já lituju, že nejsem majitelem bavoráckého GS. Jinak jsou opravdu silnice mimo obce ve velmi dobrém stavu. Silnice dostatečně široké s dlouhými rovinami, nebo pozvolnými táhlými zatáčkami. Takové higway ala Bulgary.
U odboček k obcím vartují opět četníci, vyzbrojeni Žigulíky, radary, v kanadách a navlečení jak na podzim. Protijedoucí řidiči vás vždy varují blikáním světel, měří se rychlost, která je v blízkosti odboček snížena. Bulhaři jezdí jako širóni. Jejich asi národní sport spočívá v tom, že vás musí za každou cenu předjet a potom se už jen courají před vámi.Tudíž je musíte předjet vy, abyste mohli dál pokračovat svým tempem. Musím však přiznat, že se nám nikdy nestalo, aby nás někdo ohrozil, nebo nějak významně omezil. K balkánskému koloritu patří např. také couvání k benzínce, pokud jí Bulhar přejede, nebo se tam nedá zajet normálně. Zrovna tak se neostýchají od pumpy odcouvat, protože oni předsi potřebují jet opačným směrem.
Cesta je celkem nezáživná, dlouhé roviny, volné táhlé zatáčky.Vyjímku tvoří asi 15 km partie před městem Targoviště v kopcovitém terénu s pěknými zatáčkami a opět velmi kvalitním asfaltem. Buďte připraveni na to, že kdekoli zastavíte, budou tam hory odpadků.Podél silnic, na odpočivadlech ....všude, co Bulharovi upadne z ruky, to tam taky zůstane. Za obcemi jsou hory skládek. Posledních 100 km jedeme od města Šumen k moři zase po dálnici a opět nekvalitní, betonová a vydrolená. Celkem snadno projíždíme okraj Varny a dorážíme na Zlaté písky. Tento den jsme urazili 510 km.
Týdenním povalováním u moře vás nebudu obtěžovat.Zdejší gastronomie se mi vcelku rychle zajedla, personál v restauracích je zcela bez emocí a pomalej. Všude jsou zase spousty odpadků a smečky toulavejch psů.
 
 
2.etapa - Srbsko, Černá Hora
 
 
Už jsem se nemohl dočkat až vyrazíme na další část cesty. Bulharskem projíždíme opět po stejné trase. Nocujeme v Srbsku v malém a velmi slušném hotelu s garážemi.Ujeli jsme 558 km. K večeři dostávám na talíř dva steaky za 3 Eura, každý z jedné půlky kuřete a osm hranolek. Pivo mají dobré a kvalitní, ochutnáváme zdejší pelinkovac, který mi taky velmi chutná.
Ráno po vydatné snídani vyrážíme opět údolím podél řeky Nišava k městu Niš, kde najíždíme na dálnici směr Bělehrad.Z té však po 60 km odbočujeme směrem na Kruševac.
 
Vjíždíme do rovinatého kraje a podél řeky Zápaní Morava míříme na západ. Hned po vjezdu do prvních obcí máte dojem, že jste na jiné planetě.Teprve teď si uvědomuji, jak vše od města Niš na východ bylo ponuré a šedivé. Tady je na ulicích živo, všude je vystaveno spousta zboží, domy jsou upravené, čisté. Lidé vysedávají na všudypřítomých zahrádkách, diskutují na chodnících a u obchodů. Je zde prostě čilý ruch, vše září barvami.Cesta na západ přes města Kraljevo, Čačak do Užice je dlouhá 155 km. Projíždí se mnoha obcemi, které nezřídka na sebe navazují.To nám vůbec nevadilo, protože bylo pořád na co koukat. Ve městě Čačak jsme svědky jediné dopravní nehody za celou naši dovolenou, kdy auto porazilo chodce.V tu chvíli se seběhlo plno lidí, všichni se snaží pomoc, z restaurace přinesli pro poraženou paní židli, ostatní jí sbírají nákup a věci z kabelky. Silnice se před Užicí začne pomalu zvedat.Za městem regulerně vede skrz obří lom, užíváme si půjezd prachovou clonou.
 
Vozovka se začíná klikatit, stoupá na náhorní plošinu v dosahu Dormituru a stáčí se k jihu směr Černá hora. 
 
Kvalita silnic je prvotřídní, provoz není nijak silný. Do cíle dne nám zbývá 330 km. A věřte tomu, že mezi srbskou Užicí a černohorským městem Podgorica si užijete! Velmi kvalitní asfalt buď kopíruje řeky v úzkých, hlubokých a klikatých údolích, nebo nesčetněkrát v serpentinách stoupá a následně zase padá zpět dolů. Okolní skalní stěny mají úctyhodnou výšku a já si mohl hlavu vykroutit.
 
Několikrát jsem ze zadu dostal herdu do zad, abych se věnoval řízení a né kochání. Provoz byl poměrně slabý a tak jsme celou trasu absolvovali ve svižném tempu.
Jen občas vás buď ve stoupání, nebo klesání trochu přibrzdí kamion, nebo autobus a pro mě to byl vítaný odpočinek. Přiznávám, že někdy jsem v takových situacích i hřešil přes plnou, ale osobně to nedoporučuji.Najdou se k tomu sice přehledné úseky, ale i tady velmi často vartují policisté a právě tyto přestupky hlídají. Lidé jsou všude opět velmi milí, vstřícní a ochotní. Při jedné pauzičce po tankování k nám hned přišla jakási žena, zda nepotřebujeme pomoc, nebo poradit s cestou. 
Na motorkáře tady vůbec zvylkí nejsou. Před Podgoricou vás čeká nekonečné klesání traverzem nejprve severním směrem po jižní straně hlubokého údolí, pak už jižním směrem po severní stěně.Ve dně je další kaňon s řekou Mora. Město nás vítá neskutečným vedrem a hustým provozem. Výpadovka k Jadranu je navíc ve výstavbě a tak to není moc příjemné.Za městem konečně můžeme zase zrychlit a tak spěcháme podél trati k moři, už je to jen kousek. Jedeme už večer, nížinou a navíc se blížíme ke Skadarskému jezeru s množstvím mokřin a tak dostáváme neuvěřitelnou dávku hmyzu. Cestu do Baru si zkracujeme nově otevřeným tunelem a po výjezdu z něj nás konečně vítá Jadran. Večerní Bar pouze projedeme a po sedmi km zastavujeme před privátem v obci Dubrava, kde máme domluveno ubytování. Tento den jsme urazili 688 km.

Ubytování je kvalitní, cena příjemná, domácí je velmi ochotný a komunikativní.Okamžitě nám zařizuje večeři a během pobytu dostáváme neustále nalévárnu, kam se máme jet určitě podívat.Několik typů jsme skutečně stačili využít a rozhodně jsme nelitovali. Jedním z nic byla návštěva sladkovodního Skadarského jezera.Mezi ním a mořem je pohoří Rumija. Z Baru stoupáme po klikatých, úzkých a místy značně rozbitých silničkách.
 
Vyrazili jsme pouze v kraťasech a trikách. Ve stoupání projíždíme několik malých vesniček, na pohled dost chudých. Na silničce si musíte dávat pozor na spadané kamení, množství kravinců a za zatáčkou vždy čekejte jalovici. Ač jedeme poměrně pustým krajem, potkali jsme cestou k vrcholu dvě občerstvení. Několikrát jsme zastavili na odpočivade s úchvatnou vyhlídkou na Jadran a Bar pod námi.
Po překonání sedla se nám naopak otvírá pohled do vnitrozemí se Skadarským jezerem.Klesáme dolů, míjíme opět několik samot a statků a všudy přítomné, volně se popásající krávy. A protože úbočí jsou zde značně příkrá, skot se naučil odpočívat na vozovce.
Sjíždíme až dolů k vodě a odbočujeme v pravo na 2 metry širokou silničku kopírující jižní břeh jezera.
 
Projíždíme několika obcemi s množstvím poutačů a směrovek na kláštry, kterých je zde opravdu požehnaně. Cesta se od jezera zvedá na příkré úbočí s výhledem na celé jezero.Silnička je stále velmi úzká, zaříznutá do svahu s množstvím nepřehledných úseků a vraceček.Jedeme opravdu pomalu, Wilda si „užívá“ nejvíce dvojku a trojku.
Zastavujeme v jedné z obcí na návsi na oběd.Až zde se bouhužel dozvídáme, že jsme asi o 20 km přejeli jednu z mála odboček k jezeru, kde je vhodný vstup do vody. My však neváháme a vracíme se. Z „hlavní“ silnice padáme dolů k jezeru a hledáme pláž. Je znát, že už je po sezoně, protože jsme zde skoro sami i když je nejmíň 35 ve stínu, beachbar hledáme marně. Jedním z mála návštěvníků je nějaký němec samotář na GS vybaven profifoťákem. Pláže jsou oblázkové, voda neskutečně teplá a čistá. Všude je množství rybího potěru, na hladině řádí jakési kachny.Pár metrů od břehu začíná vodní porost, ale i tak je osvěžení ve vodě příjemné. Po koupačce vykrosíme zpět na „magistrálu“ a pokračujeme jihovýchodním směrem podél jezera směrem k Albánii. Silnička se začíná zvolna rozšiřovat. Při jedné ze zastávek prcháme před rozlíceným oselm, který si zřejmně myslel, že máme zálusk na jeho harém. O pár kiláků dál pro změnu stojíme a čekáme, než bača přežene stádo ovcí přes silnici.To se ještě protáhne, protože beran měl uprostřed vozovky akutní potřebu oplodňovat stádo. Od vody stoupáme stále vzhůru až k sedlu Stegvaš. 
 
Jsme na hranicích s Albánií. V dáli je z minulosti opuštěná strážní budka, současnost zde diktují vysílače GSM sítí obou států. Na jednu stranu se kocháme výhledem na jezero, na druhou na Jadran a Albánii s tokem řeky Drin.Odtud se silnice stáčí opačným směrem a po jižním úbočí Rumije sjíždíme k moři a městu Ulcinj.Tento celodenní výlet jsem najezdili 200 km a popravdě ani nechápu kde. Převážnou část cesty jsme jeli opravdu pomalu. Ale rozhodně to stojí za to. V sandálech, kraťaech a tílku, vidíte Jadran, vykoupete se v Skadaru i moři, projedete hory s vrcholem 1593 m.n.m., ochutnáte domácí kuchyni .... prostě bomba a vřele doporučuji.Je mi líto, že zde nemůžeme být déle, protože je zde ještě hodně co poznávat a když to jen trochu půjde, určitě se sem ještě vrátím.
 
Cesta domů
 
Nic naplat, nachýlil se čas a my musíme vyrazit k domovu. Z Dubravy vyjíždíme přes Bar zpět do Podgorice, kde uhýbáme na Nikšić.Tady trochu kufrujeme, ale za pomoci opět ochotných domorodců nabíráme správný směr na Sarajevo.Z Podgorice se silnice začíná pozvolna zvedat a pak už neustále stoupáme po úbočí údolí řeky Zeta. Za městem Nikšić začíná pustina, defacto nevidíme žádnou obec, silnice je všechny míjí a víme o nich jen díky odbočkám, kterých ale moc není. Stoupáme zalesněným pohořím Golija(vrchol má 1945 m.n.m.) a na silnici jsme skoro sami, až je to strašidelný.Po přejezdu hřebene hor prudce klesáme k jezeru, které se jmenuje Pivsko. 
 
Z fleku by se tu dal točit Poklad na Stříbrném jezeře. Projíždíme městem, které mi až na tu vodu připomíná naše Jánské Lázně. Pak už jedeme dlouhé kilometry ne vysoko nad hladinou, silnice si razí cestu desítkami tunelů a tunýlků až k bosenské hranici.
 

Černohorští celníci nezklamali a dožadují se dokladu od motocyklu. Pokouším se je obalamutit zelenou kartou, ale to nezabírá.
Předstíráme chvíli hledání a po té konstatujeme, že ho nemáme.Nechají nás asi půl hoďky vydusit a pak nás propouští. Těsně za čárou končí přepychová silnice.V úhlu 90 stupňů odbočujeme na úzký pruh poměrně čerstvého asfaltu dolů k řece Tara. Přejíždíme vojenský mobilní most na druhý břeh a po této, řekl bych vyasfaltované polňačce pokračujeme dalších 15 km. Poté najíždíme na původní komunikaci a já pochopil, proč jsme byli nuceni jet po provizorní cestě.Z koryta řeky ční jen pilíře, ale mostovka chybí. To jsou ještě pozůstatky balkánského konfliktu. Cestou na Sarajevo projíždíme plno obcí, o kterých se dá říct jen to, že jsou ponuré a šedé.I když kvalita silnic se postupně se vzdáleností od hranic lepší, obce jsou prázdné až strašidelné.Domy zde neznají fasádu, mezi obydlenými je spousta rozvalin a rujen nesoucích známky válečné devastace. Jedinými upravenými stavbami jsou zde mešity. Stopy války jsou stále ještě znát i v Sarajevu a my bereme za vděk pumpě OMV coby civilizované oáze.Město opouštíme po rozestavěné dálnici podél řeky Bosna. Rychlost je zde sice výrazně omezena, ale nikdo si tu s tím neláme hlavu.Pokračujeme údolím řeky a noříme se do hojně zalesněných hor. Cesta se opět skládá z nekonečného počtu klesání, stoupání a jízdy údolími podél řek. Je toho do Banja Luky tolik, že už si to ani moc neužíváme, jen prostě jedeme a jedeme.Ona i únava už taky dělá své.I tady chybí spousta mostovek na pilířích, ale nová silnice je již nepotřebuje.V jinak hezkém městečku Travnik mám opět možnost studovat, jaký je rozdíl, když se do domu střílí pěchotní zbraní, nebo z kanónu. Běhal mi mráz po zádech. Do Banja Luky přijíždíme již za tmy a unaveni bereme za vděk asi třetím hotelem.Dnes jsme urazili 555 km.Asi nás tu moc rádi nemají, protože když majitel zjistil, odkud jsme, zvedl cenu pokoje asi o 10 procent.Nechápu a dodnes nevím proč.Dali jsme naposled výbornou balkánskou baštu a padli KO do postele.V noci se budíme tak neuvěřitelným vedrem, že jsme nuceni zapnout klimatizaci.Za to ráno nás budí zlověstné syčení pneumatik aut na mokré silnici.Při nakládání bagáže na motorku ještě stále cedí, ale záhy ustává a tak byly nepromoky dobré jen k tomu, aby nás uchránili od vody ze silnice. Míříme na sever k Chorvatsku, kde chceme pokračovat po dálnici na Záhřeb, dále přes slovinský Maribor do Rakouska.
V Gratzu volím cestu po dálnici A9, po které jsem ještě nikdy nejel.Pravda, tento průjezd stojí 15 Euro, ale nelituji toho, je to velmi pěkná cesta. Začínáme zde také pociťovat chlad a já měním bezprsťáky za uzavřené rukavice.Vrcholky okolních hor zdobí první letošní sníh.Jelikož je teprve sobota, rozhodneme se po překročení českých hranic vyhledat vhodné ubytování, kde by jsme si po 15-ti dnech dali konečně zase české jídlo a pivo. Šumava nás vítá 14-ti stupňovým chladem a my brzdíme u vytouženého penzíku.
Máme za sebou 697 km.Následující den dorážíme posledních 177 km mírným obloukem přes Písek domů.

Mým velkým poznáním z této cesty je, že Srbsko a Černá hora jsou z našeho hlediska trochu turisticky opomíjené, ale nádherné země s úžasnými lokacemi pro motorkáře a průzračným mořem, limitující může být jen jejich vzdálenost.
Celkový účet za cestu zní na 4767 km, techničák ležel doma na stole a co víc – nezmokli jsme.

Fotogalerie: