Podkarpatská Rus 2008

Jak to všechno začalo:

     Loni jsem na žádné motodovolené nebyl. Ne, že bych nechtěl, na Krucemburku jsem domlouval s Havlisem, Jawem 250 a Martym z Ostravska svojí účast na jejich výpravě na Slovensko, jenomže jsem ve smluveném termínu nedostal dovolenou, takže jsem měl smůlu. Pak byli u nás doma o víkendech zedníci a měl jsem po ptactvu, ten rok jsem vůbec najezdil strašně málo kilometrů. Proto do letošního roku padlo předsevzetí, že to musím napravit.

     Čas však plynul a já jsem opět neměl nic napánováno. Nechal jsem to tedy opět na Krucík s tím, že si tam snad něco domluvím. No a povedlo se. Nějakou náhodou jsem se dal do řeči s Lordem J90 a Marczanem, kteří by také rádi jeli někam do zahraničí. Tak jsme začali spřádat cestovní plány. Mě napadlo Slovensko. Byl jsem tam sice na motorce před dvěma lety, ale moc se mi tam líbilo a navíc mi doma zůstalo pár slovenských korun, které bylo potřeba utratit, když tam od příštího roku bude platit euro. Kluci s tím plánem souhlasili, jen Lord J90 (dále "Míla") navrhnul, že bychom mohli zajet až na Ukrajinu. Na Krucíku jsme toho moc nedomluvili, tím spíš, že mě v sobotu večer bylo blbě od žaludku a navíc mě pěkně bolela hlava, takže jsem brzo šel spát. Domluvili jsme jenom předběžný termín, který navrhnul Marczano s tím, že že já si musím v práci ověřit, jestli dostanu dovolenou a pak vše naplánujeme přes mail.

     Nakonec se situace obrátila. Já jsem dovolenou dostal, ale Marczanovi posunuli celozávodní dovolenou na termín, kdy jsem zase nemohl já, takže jsme se s Mílou dohodli vyrazit jen ve dvou. Já jsem se chopil plánování. Tím nápadem zajet až na Ukrajinu mě Míla nahlodal. Podívat jsem se tam chtěl už dlouho - v podstatě od doby, co jsem si přečetl Milánkův cestopis. Dokonce jsem už měl doma i mapu Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Jenom jsem tam neměl s kým jet a navíc jsem se obával, že bych při enduro dobrodružstvích, jakými byla Milánkova cesta protknutá, zničil na svojí motorce kapotáž. Nicméně po pročtení různých cestopisů a informací na netu jsem shledal, že pokud nebudeme enduro dobrodružství přímo vyhledávat, tak by měla být cesta bez větších problémů zvládnutelná. Sestavil jsem tedy jízdní plán, který byl až na pár výjimek v podstatě kombinací cesty Milánkovy a Cerinovy a který nás měl provést v podstatě celým bývalým prvorepublikovým územím Podkarpatské Rusi - od Užhorodu až po Jasinu. Míla s mým plánem souhlasil a jeho zvládnutelnost mi potvrdil i Endy - účastník Milánkovy výpravy, se kterým jsem se před cestou sešel v hospodě, abych z něj dostal cenné informace.

     Cesta byla naplánována od soboty 26. července 2008 do neděle 3. srpna 2008 s tím, že pro strýčka příhodu jsem si vzal dovolenou ještě na pondělí 4. srpna pro případ nečekaného zdržení po cestě a taky proto, abych se mohl po návratu doma ještě trochu zotavit z cesty před návratem do pracovního procesu.

     Tolik k úvodu a nyní již následuje samotný popis cesty po jednotlivých dnech, doplněný o nejzajímavější fotografie, jestli se mi je podaří na web nahrát, protože v minulém cestopisu se to nepovedlo:-)

Účastníci výpravy a jejich stroje:

Ota - Jawa 350/640-1 Sport: http://www.jawamania.info/moto/detail.aspx?motoid=29

Lord J90 - ČZ-Cagiva Roadster 200: http://www.jawamania.info/moto/detail.aspx?motoid=492

Den 1. - sobota 26. července 2008 (Kolín - Liptovská Teplá)

     Protože je Míla ze Soběslavi a já z Kolína, původní plán byl setkat se po cestě, konkrétně ve Svitavách. Míla ale nakonec přišel s nápadem, že před cestou pojede navštívit tetu, kterou má kousek od Kolína, tam přespí a druhý den ráno se sejdeme 9:00 v Kolíně na benzínce. Protože jsem však jako obvykle pakoval až na poslední chvíli a navíc jsem neměl na motorce zbalené nářadí (protože jsem se před cestou v rámci přípravy vrtal v motorce - měnil vadnou zapalovací cívku VAPE Z 04, čislil karburátor a nádrž a měnil olej v přední vidlici a nářadí jsem z toho důvodu vybalil), nestihnul jsem samozřejmě do devíti být ready. Akorát jsem zbalil všechny saky paky a zbývalo mi už jen zbalit to zatracený nářadí a navázat všechnu bagáž na motorku, když odbilo devět hodin. Volám tedy Mílovi, který byl narozdíl ode mě dochvilný a prý zrovna dorazil na místo srazu. Sedám tedy na nenaloženou motorku a jedu pro něj na benzínku. Poté jedeme na jinou, levnější benzínku natankovat a pak jedeme ke mě domů dobalit. Nebalím jen já, ale Mílovi přidávám do jeho nářadí ještě pár oříšků z goly a Míla si ode mě půjčuje spray na řetěz a maže řetěz. Já dobaluji vše na motorku - narvaný kufr 39 l (oblečení, nepromoky, rezervní duše a regulátor, 2 l oleje Valvoline SynPower), narvaný válec od Louise na zadní sedačku (snad 50 l, ve kterém mám stan, spacák, celty, boty, pantofle, multimetr a jídlo a nakonec již méně narvaný tankvak z Lídlu (pláštěnka na tankvak, foťák, nůž, kapesní příbor s otvírákem na konzervy, hadr, zápisník, tužka, pití, mapy, doklady  a pár drobností). Bagáž je to pořádná, váží nejmíň 20 kg a ten válec zabírá tolik místa, že se mezi něj a tankvak stěží vejdu, ale aspo%n funguje jako opěrátko.

     Vše je sbaleno a my jsme připraveni na cestu cca. v 10:30. Míla mi ještě musí pomoci shodit motorku z hlavního stojanu, protože je to u nás na zahradě mírně do kopce a já sám s naloženou motorkou ani nehnu (takhle mi musel po cestě pomáhat vždy v podobných situacích, protože motorka je tak těžká, že když jsem si na ní sednul, neměl jsem dost síly ji shodit ze stojanu a když jsem stál vedle ní a zabejčil do řidítek, motorka se jenom začala otáčet kolem hlavního stojanu) a vyjíždím před vrata do slepé ulice, kde stavíme motorky k sobě a zapózujeme s nimi do objektivu mílova foťáku,kterým nám moje maka udělá společné foto před odjezdem.

     A vyrážíme. Jedeme ma Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto, kde děláme první pauzu u nějakého supermarketu, kam jde Míla koupit pití. Dále pokračujeme na Litomyšl, Svitavy, Moravskou Třebovou a Mohelnici, kde poprvé tankujeme po ujetí 150 km, jíme a vůbec dáváme si delší pauzu. Roadster má menší nádrž než jawa, takže i přes jeho menší spotřebu musíme tankovat zhruba každých 200 km, zatímco já bych vydržel s benzínem minimálně o 100 km víc. Z Mohelnice jedeme po dálnici na Olomouc, Lipník nad Bečvou a dále na Hranice na Moravě, odkud musíme na Valašské Meziříčí pokračovat objížďkou přes Nový Jičín. Objízdná trasa je pěkně dlouhá, už mám strach, že snad pojedeme přes Ostravu a navštívíme tamní členy jawamanie:-)) Cestou se navíc zdvihne neříjemný protivítr z předu, který přechází v silný boční vítr zleva (větrné koše u dálnice ukazují plnou výchylku), který činí jízdu rychlostí nad 80 km/h velmi nepříjemnou a místy i nebezpečnou, zkrátka to pěkně s námi mává, takže pokračujeme raději volnějším tempem. Tenhle vítr nám bohuže znepříjemňoval i skoro celou cestu přes Slovensko a úplně ustal až na Ukrajině. Z Valmezu už pokračujeme dle plánu přes Rožnov pod Radhoštěm na hraniční přechod Bumbálka - Makov, kde zastavujeme na vršku stoupání u horské chaty, kde měním ve směnárně slovenské koruny. Míla už měl dostatečnou zásobu z domova. Na Slovensku pokračujeme na Bytču a žilinu, kde tankujeme a jíme na benzínce. Ze žiliny jedeme na Martin a Ružomberok, kde když sjíždím serpentýny pohoří Malá Fatra, je již trochu šero, mlha a silnice je místy mokrá. Nakonec přijíždíme do Ivachnové pře Liptovskou marou skutečně už za šera, navíc se pěkně ochladilo, takže mám už chvíli puštěný vyhřívaný rukojeti. Teď začíná to správný dobrodružtví. V mém autoatlasu je u Liptovské Mary značen jediný kemp - v Liptovském trstebniku, což je na druhé straně opřehrady a musíme ji tedy celou objet. Značení však není příliš dobré, navíc se mezitím setmělo úplně, takže nevidím ani do atlasu a nevím, kam máme jet. Tak prostě kamsi jedeme, nakonec se ukázalo, že úplně blbě, až dojíždíme k nějakému místu, kde se asi koná nějaká technopárty - ve vzduchu se line debilní hudba, parkuje tam spousta aut a motá se tam spousta lidí. najednou narážíme na závoru se zákazem vjezdu a u ní stojí vrátný. Když mu vysvětlujeme, kam chceme jet, říká nám, ať se raději vrátíme do Liptovské Teplé, kde má jeho známý kemp a nechá nás v něm přespat za 100, - Sk na hlavu a že mu prý zavolá, aby nás čekal. Vracíme se tedy zpět, ale to vůbec není jednoduché, protože v tý tmě vůbec nevíme, jak jsme na které křižovatce odbočovali, tak jedneme v podstatě na slepo a několikrát se vracíme, když zjišťujeme, že jedeme blbě. Občas stavíme, Míla mi svítí baterkou na maopu, ale ta mi moc nepomáhá. Ještě si přenastavuju páčkou skon světlometu, kterej mám nastavenej pro jízu ve dvou a svítí mi moc do země. Po přestavení hned vidím líp. Po chvíli bloudění se ptáme nějakejch lidí na cestu, ale ukazuje se, že jsou to Poláci na dovolené, kteří se tam vůbec nevyznají. Mám už toho docela dost, je mi zima a navíc při otáčení motorky  si několikrát o tankvak chcípákem vypínám motor. Nakonec se ptáme na cestu v hotelu, o kterém ten pán mluvil, že je poblíž a ukazuje se, že cíl naší cesty je sna 100 m od hotelu a že jsme vlastně celou dobu kroužili okolo, ale neodbočili jsme tam. Je to velký patrový rodinný dům, majitel s rodinou bydlí nahoře v podkroví a zbytek domu pronajímá. Navíc má vzadu na zahradě dva karavany, koupelnu se záchodem a altánek s kuchyňkou, my si můžeme postavit stan na přední zahrádce. jsme na místě zhruba po desáté večer. Pouliční osvětlení je slabé, takže stavím motorku tak, abych na stavbu stanu mohl posvítit reflektorem. Sotva stan postavíme, vleze nám do něj kotě, které tam s náma spí. Spát jdeme někdy o půl dvanácté. Kotě leží na hadrech snad 10 cm od mé hlavy, k ránu je mu asi zima a snaží se mi vlízt do spacáku, když ho několikrát vyhodím, tak mi aspoň vleze za krk a žužlá mi ucho. Po rozednění už kotě zlobí moc, tak ho vyhazuju ven ze stanu:-)) a ještě spíme asi do 8 hod.

Ujeto 452,59 km (Zajímavé je, že při návratu ze Slovenska stejnoui cestou jsem ujel jenom 431,81 km a to jsem si ještě cca. 10 km zajel, když jsem v Mohelnici špatně odbočil. Takže jsme museli blouděním okolo Liptovské Mary najet asi 30 km!)

Den 2. - neděle 27. července 2008 (Liptovská Teplá - Zemplínská Šírava)

     Ráno vstáváme po 8, snídáme - já jsem otevřel jedno ze svých dvou jídel pro americkou armádu, tzv. "MRE", který tady na jawamanii jednou někdo doporučoval a snědl jsem jablečná povidla a uvařil si kakao - balíme, platíme za ubytování a vyrážíme. Vyjíždíme opět až v 10:30 a tento poměrně pozdní čas odjezdu se nám téměř nikdy nepodařilo zkrátit - holt čekání na uschnutí stanu, jeho sbalení , sbalení mého naditéto válce, které mě hrozně štvalo a jeho upevnění na motorku vyžadující spojení dvou sítěk na helmu a dvou samostaných gumicuků , které se muselo provádět vždy za asistence Míly, si zkrátka žádalo svůj čas. Ostatně jsme na dovolené, tak proč bychom se honili jak nadmutý kozy, že jo:-)) Zároveň padá rozhodnutí jet rovnou na Zemplínskou Šíravu. V záloze jsme měli totiž ještě plán jet se podívat na Dukelský průsmyk a pak se utábořit na noc někd u Sniny, odkud bychom další den ráno pokračovali na hraniční přechod Ubĺa - Malyj Bereznyj. Vzhledem k pokročilému času ale volíme kratší variantu.

     Když jsme konečně vyrazili, jeli jsme se ještě podívat na dům, kde jsem před 2 lety na své motodovolené na slovensku s patrou MZťáků bydlel. Našel jsem ho poměrně snadno. Potom jsme už najeli j na dálnici okolo Liptovské Mary a ujížděli jako o závod směr Liptovský Mikuláš a Poprad. Jako o závod jsme jeli nanejvýš k prvnímu kopci:-)) Pak zas přišel ten protivný silný protivítr, který nám znepříjemňoval cestu už včera a začal nás brzdit. Míla mě předjíždí, že mu prej se svým dvoutaktem, jak tahám za plyn smrdím pod nos:-)) Mě to nevadí, ať si jede první. Jenomže, kdyby jel! Jedeme z kopečka, za nímž následuje prudký kopec a Míla zpomaluje a vypadá to, že si není jistý upevněním nákladu. Jeho obavy jsou asi liché a trochu zrychluje, já ho předjíždím, už je příliš pozdě, na to, abych rozjel motorku natolik, že by se mi ten kopec povedlo vyjet na 4. Vyjíždím ho teda za 3 osmdesátkou a ani Mílovi to do toho kopce moc nejede, takže mu ujíždím. V Tatranské Štrbě opouštíme hlavní tah na Poprad a vyjíždíme na Štrbské Pleso. Měl jsem z togo výjezdu trochu obavy, jel jsem tam už před 2 lety a bez nákladu a stoupání to bylo pěkné a teď jsem naloženej a ještě ten protivítr... Obavy se ale ukázal jako liché, mám pocit, že jsem to vyjel snáz, než tenkrát - možná jsem tehdy neměl to srdce tolik motor točit:-)) Na Štrbském Plese končíme kousek pod jezerem u velkého parkoviště a dál je už zákaz vjezdu. Protože stejně nemáme dost času, tak se k jezeru podívat nejdeme, ale parkujeme stroje u krajnice kousek před zákazem vjezdu a obědváme. Míla vaří polívku a já ohřívám hlavní chod z toho americkýho jídla pouze nalitím trošky vody do sáčku, kde je nějaká chemikálie a to jídlo se samo ohřívá. Je to nějaký vepřový s nudlema na po jamajsku, je to dost dobrý, je tam pořádnej flák masa, i když je to poměrně dost kořeněný.

     Posilnění obědem vyrážíme dál a projíždíme přes Vysoké Tatry, kde následky té větrné smrště, která se zde prohnala před několika lety, budou asi ještě dlouho patrné. Zastavujeme na pár fotek a dále valíme z kopce do Popradu. Tady tankujeme a pauzírujeme na benzínce a pak valíme směr Prešov. Motorka jede jako vyměněná, ta ranní neochota táhnout je ta taqm a i poměrně velký stoupání bez problémů zvládám na 4. Přičítám to lepšímu benzínu, ale v následujících dnech se situace, kdy motorka táhne nebo netáhne opakuje, takže fakt nevím, čím to je. Cestou jsme zažili takovou menší krizovku, kdy si to na pěkný široký hlavní silnici valíme do kopce takovejch 70 - 80 km/h a náhle za horizontem, kde se vzala tu se vzala stojí pořádná kolona. Auto přede mnou má asi strach, že to neubrdí, takže to strhlo mírn�� do protisměru, čímž mi poskytlo příležitost k tomu, že jsem nemusel jít na brzdy úplně na tvrdo, což by jistě s sebou neslo zablokování zadního kola, takže dobržďuju vedle toho auta na krajnici. Míla, kterej jede za mnou měl už k brždění přece jen trochu větší prostor a zvládá to v pohodě. Jako příčina kolony se ukázala bouračka v předu. Pak už bez dalších krizovek pokračujeme do Prešova. Cestou ještě stavíme a fotíme Špišskej hrad. V Prešově se rozhodujeme nejet po dálnici na Košice, ale jet na Michalovce přes vranov nad Topĺou, jak nám radil nědo z místních obyvatel. Poslední pauzu si dáváme na benzínce kousek před Michalovcema, protože i když motorka jede jako zběsilá, tak mám pocit, že se v tom horkém odpoledni přehřívá, protože po zavření plynu se z motoru ozývají takové divné zvuky (kchch, kchch,...) Navíc mě už bolí zadek. Holt je na nás znát únava ještě z minulého dne. Na benzínce parkujeme za barákem ve stínu a asi 20 min. pauzírujeme. Pak už vyrážíme na Michalovce a Zemplínskou Šíravu. Moto po schladnutí chvíli ty rušivé zvuky nevydává, ale jen chvíli. Pak ale zjišťuju, že zvuky pocházejí od řětězu, jak asi někde drhne o kryt, protože zvuky se ozývají s nezmenšenou intenzitou i po zmáčknutí spojky, takže jsem klidnej, že motor nijak v horku neprotestuje. Za Michalovcema najíždíme na čtyřproudou vozovku vedoucí k zemlínské Šíravě a jedeme do prvního kempu, který vidíme (i když dle mapy by měl být ještě jeden blíž). Kemp stojí cca. 160, - Ks na osobu, ale aspoň je zde málo lidí. Do kempu jsme dorazili v 19 hod. Stavíme motorky na trávu a moje motorka si za chvíli lehá na bok, když se hlavní stojan zabořil do země. Motorku hbitě stavíme, naštěstí pádem na měkké trávě se jenom trochu ohnula stupačka, kterou druhý den ráno rovnám po postavení motorky na asfalt tím, že na ní trochu poskakuju a tím se mi jí povedlo srovnat skoro úplně. Víc už skákat nechci, aby nepraqsknul její úchyt nebo něco takovýho. V trávě zůstávají 3 hluboké díry po zabořivším se stojánku, stupačce a závažíčku na řidítku. Motorku raději držím a Míla se vydá shánět nějako prkno, naštěstí úspěšně, takže motorka už stojí bezpečně. stavíme stan a jdeme se najíst do hospody, kde se Míla zamiloval do jedný vysoký servírky a pořád o ní básnil.  Servírky jsou tu asi tři, zřejmě nějaký študačky a všechny jsou moc hezký. Po večeři se jdeme osprchovat a jdeme spát. Sotva ale ulehneme, slyšíme blížící se dunění dvoutaktu v rytmu náhodných výbuchů. Přijíždějí dva jawaři na 250 panelkách a staví stroje a stan vedle nás. Jsou prý od někud z Ostravska. Kemp mají zadarmo, protože už na vrátnici nikdo nebyl:-)). Prý mají namířeno do Rumunska. Původně chtěli taky na Ukrajinu, ale jeden z nich nechal doma pas a má jenom občanku, takže museli zvolit náhradní program. Škoda, mohlo nás bejt víc.

Ujeto 233,89 km

Den 3. - pondělí 28. července 2008 (Zemplínská šírava - Volovec)

     Ráno jsme chtěli vyrazit co nejdřív, abychom byli brzo na hranicích, kde jsou prý děsné fronty. Jenže balíme stan, já rovnám stupačku a Míla si spravuje otočnou rukojeť plynu, se kterou se mu otáčí i krabička s přepínači. Na ČZ je hcycená jen na objímce, není na řidítku ten praktický návarek, který u jawy zabraňuje otáčení krabičky. Strhává z pod krabičky starou izolačku a motá tam novou a znovu kravičku přišroubovává, bohuřžel neuspěšně - stále se mu ta krabička trochu hýbá. Tak na to kašle. Bojí se to víc dotáhnout, aby ten plast náhodou nekřupnul. Z kempu jsem opět vyrazili až v 10:30 a mám obavy, že zkysneme na hranicích kdovíjak dlouho. Ještě se v michalovcích stavujeme v Kauflandu doplnit zásoby vody, Míla ještě kupuje nějaké rohlíky. Je tam děsně dlouho a já se zatím peču u motorek. Je děsnej hic i ve stínu. Dává se se mnou do řeči nějakej děda a vzpomíná na zašlou slávu výrobců našich strojů. Alespoň mi vysvětluje cestu na hranice, která není moc dobře značená.

     Konečně vyrážíme směr Sobrance a hraniční přechod Vyšné Nemecké - Užhorod. Na cedulích je jenom Vyšné Nemecké, jako by žádný Užhorod neexistoval. (Naopak cestou zpět mají na ukrajinské straně značeno Bratislavu místo Košic, což mi nepřijde logické a mám obavy, aby nás to náhodou nenavigovalo na hraniční přechod Čop - Čierná nad Tisou a nějakou jižní cestu do Bratislavy - ale naštěstí tomu tak není). Na hranice je to asi 30 km a cesta je skoro rovná, tak jedeme tak rychle, jak jen provoz dovolí. Kousek před hraničním přechodem dojíždíme dva kamiony s nadměrným nákladem, která vezou na Ukrajinu snad nějaké betonové mostní pilíře, či co, ale jedou docela rychle. Žádná mnohakilometrová kolona kamionů se nekoná, takže se snadno dostáváme dopředu. Zmatení těmi kamióny s nadměrným nakladem se proplétáme mezi kamiony kupředu, řidiči nám ale naštěstí ukazují, že musíme na jinou celnici. Tak se otáčíme zpět a světe div se, na Slovenské hranici není ani živáčka. Kontroluje nás hezká a milá mladá celnice, tak s ní chvíli debatujeme. Pak vyrážíme na Ukrajinskou část hranic, kde suverénně projíždím kolem stanoviště s vojákem, kterého jsem takřka neregistroval, protože jsem se díval, kam máme jet k celnici. Voják ale na mě křičí, abych zastavil. Opisuje si naše SPZ a píše je na jakousi bumážku, kterou nám podává.

     Na celnici jsou před námi snad jen dvě auta, máme asi pěknou kliku. Motorky odstavujeme a podávají nám jakési celní prohlášení které vyplňujeme. Na vývěsce mají i vzor, ovšem starší a některé kolonky jsou v něm jiné, ale zas tak moc nás to nezmátlo. Vyplnili jsme nejprve logicky jen část určenou pro vstup do země a jdeme s tím do budky k celnicím. Ty nás hned poslaly zpět, že máme vyplnit i druhou část papíru určenou pro výjezd ze země. Pak už je vše v pořádku. Ještě chtějí vidět techničáky od motorek, u Míly mají problém najít jeho značku motorky v počítači, ale starší ženská vystřídá tu mladší a zadá to tam ručně. Nechává si část celního prohlášení pro vjezd do země a do pasu nám dává razítko. Pak nás ještě kontrolují dva celníci, kteří se nás vyptávají, kam jedeme a co tam budeme dělat a Míly se jeden z nich vyptává, jestli tam nebude kouřit trávu a nemá s sebou nějaký drogy:-)) Berou to ale spíš s humorem a za chvíli jsme vyřízení. Možná to bylo i tím, že jsme tam byli přesně v poledne a už se těšili na oběd (alespoň ty dvě ženský se na tom domlouvaly - během toho, co nás kontrolovaly, se spolu bavily, jako by se nechumelilo - asi netušily, že jim celkem obstojně rozumím:-)).

     Když nás propustli z celnice, vyjeli jsme ještě na vrchol kopečka k závoře, kde jsme podali všechny papíry vojákovi, který si vzal ten papírek s SPZ od prvního vojáka (bylo to něco jako povolenka ke vjezdu s vozidlem do země a dal nám obdobný papírek, který si zase vzali při návratu) a už jsme byli na Ukrajině. Kousek před námi se tyčila ta známá socha nějakého hrdiny a před ní byla cedule Ukrajina - Zakarpatská oblast. Hned za závorou jsou nějaké obchůdky, kde zastavujeme hlavně kvůli focení a Míla se chce najíst. Hned k nám vybíhá překupník, jestli nechceme vyměnit peníze a láká nás do svého obchůdku. Tam mi nabízí za 100 USD 300 hřiven. To se mi moc nezdá, a tak na zapůjčené kalkulačce počítám. Před odjezdem jsem se podíval na kurzový lístek ČNB a za dolar bylo cca. 15, - Kč a za hřivnu cca. 3,50 Kč. Z toho jsem spočítal, že za 100 dolaru bych měl dostat nějakých 428 hřiven. Na to hned překupníček, že to bejvávalo a že mi může dát nejvýš 350 hřiven a jestli nechci raději vyměnit za slovenské či české koruny, že je to výhodnější. To odmítám a beru si své dolary zpět. Popojíždíme dle poučení v Cerinově cestopisu k první benzínce, kde je oficiální směnárenský stánek nějaké banky. Zde za svých 100 dolarů dostávám dokonce nějakých 456 nebo 458 hřiven! To je víc, než jsem podle svého výpočtu čekal a byl bych se spokojil s čímkoliv nad 400 hřiven. Překupník mě teda chtěl natáhnout o 150 hřiven a po protestech o 100! Takže hned za čárou fakt radši ani nezastavujte! Na pumpě hned tankujeme v přepočtu zhruba za 21, - Kč za litr naturalu 95, já to mám ještě levnější, protože beru pouze 92 oktanový benzín. Protože je hrozný horko a čas na oběd, tak zbytečně neotálíme a vyrážíme do Užhorodu. Chceme ho jenom projet a vyrazit na sever na Perečyn, kde se chceme naobědvat, jako obě předchozí výpravy z Jawamanie. V Užhorodu je celkem rušná doprava, ale svižná, a tak bez větších potíží se dostáváme na výpadovku z města. V Perečynu jsme za chvíli, cestou ještě stavíme u obchůdku s potravinami, kde kupujeme vodu a zmrzlinu. Perečyn je menší městečko, které je vlastně jen taková velkýá vesnice, ostatně jako skoro všechna zakarpatská města, s výjimkou Užhorodu, Mukačeva a s jistou rezervou i Chustu a Rachivu. Táhne se podél hlavní cesty nekonečně dlouho. Počád nevidíme řádnou hospodu, až konečně narazíme napoměrně luxusní hospodu i s hotelem, které stojí v zahradě hned vedle hlavního tahu. Stavíme tam s tím, že jídlo snad nebude drahé, jsme přece na Ukrajině:-)) Jak zjišťujeme během našeho pobytu, ceny jídla v hospodách zas až tak lidové nejsou, ale pořád je to lepší než u nás. Za našich nějakých 120 - 130, - Kč má člověk polévku, hlavní chod i pití. V hospodě si dávám boršč, který zas tak úžasný není a pak si nesnadno vybírám z obsáhlého jídelního lístku, kde jsou jídla i vyfocená. Nakonec mi přinesou něco, co vypadá úplně jinak než na obrázku a připomíná to osmažený rohlík obalený ve strouhance:-)) Je u toho jen nějaká malá zeleninová obloha, přílohu jsem si jaksi zapomněl objednat. Mílovo jídlo je také bez přílohy, naštěstí nám k tomu dává ošatku s chlebem a u mého boršče byly dvě topinky s česnekem, takže se najíme docela dobře. Naštěstí jsem nedostal smažený rohlík, ale byl to v podstatě masový závitek, uvnitř kterého byl proužek sýra. V podstatě to byl takovej stočenej řízek a byl dost dobrej:-))

     Po obědě ještě fotíme hospodu a jedeme dál. Máme docela naspěch, protože chceme dojet až ke Koločavě, což je pořádně daleko.  Jedeme po silnici druhé třídy, která kvalitou povrchu odpovídá našim silnicím třetí třídy. Jede se dobře, doprava je čím dál tím řidší, jak se vzdalujeme od Užhorodu. Silnice se klikatí podél železniční trati a řeky Už, takže nejedeme víc, jak 80 km/h. I těmi roztahanými vesnicemi projíždíme dost rychle, a to až do okamžiku, kdy se mi v jedné vesnici za zatáčkou přes cestu pod kola bezhlavě rozeběhnou dvě kozy. Jdu na brzdy, Míla taky a přehání to, takže zadní guma mu ve smyku zakvílí. Nevím, jestli pomohlo to kvílení Mílový gumy, ale kozy se v půli cesty otočily a vrátily zpět,  což byla klika, protože jinak bych to asi neubrzdil a vlítnul do nich. od tohoto okamžiku jsme ve vesnicích daleko opatrnější a jedeme pomaleji, a to hlavně před zatáčkami, do kterých není vidět. Jak jsme se později několikrát přesvědčili, na Ukrajině musíte počítat s tím, že zejména ve vesnicích můžetze na silnici za zatáčkou narazit na stádo krav, koně, kozy, psy, slepice či jinou domácí havěť, a to i na nejhlavnějším tahu Chust - Mukačevo - Užhorod. Krávy se nevzrušeně proplétají mezi auty a řidiči je trpělivě objíždějí nebo do nich trpělivě a opatrně najíždějí, aby se rozestoupily - žádnej stres. To u nás by se v podobných situacích řidiči mohli zbláznit a troubili by jako pominutí. Ostatně, jak mě přesvědčuje Míla, zatroubení na zvíře, které vám vběhne do cesty, bývá účinné a zvíře uteče, takže toho hojně využíváme.

     Cesta ubíhá poměrně rychle, jedeme přes Velykyj Bereznyj na Volosjanku, kde máme odbočit doprava na Ždenijevo. Podle mapy by to měla být druhá odbočka. Protože jsou zdejší vesnice hrozně roztahané a nekonečně dlouhé, začínám být z toho nervózní, protože mám pocit, že jsme už odbočku museli minout. Takže stavíme a ptáme se na cestu nějakého člověka, z něhož se ovšem vyklube vrávorající opilec, který na nás cosi blekotá. Moc mu nerozumím, nicméně jsem pochopil, že nám ukazuje špatnou cestu:-)) - má na mysli zřejmě tu první odbočku, která se dle mapy posléze mění v obyčejnou cestu, protože povídá cosi o cestě přes les, takže se ho zbavujeme a pokračujeme dál. Cestou míjíme onu první odbočku a pak už jsem jsem klidnější, protože druhá má být nedaleko a v podstatě až v další vesnici - Užok. Odbočku nalézáme a zahýbáme na ní. Kvalita cesty se ihned zhoršuje, takže si říkám, že teď asi teprve poznáme pravou Ukrajinskou cestu - dle mapy to má být silnice 3. třídy. Kousek za vesnicí stavíme u pěkné říčky, uprostřed které je kamenitý ostrůvek - tyhle ostůvky jsou zde dosti častým jevem i u velkých řek, které jsou zde všechny mělké, čislé a kamenité. Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Asfalt brzy skončí a z cesty se stává obyčejná polňačka, více či méně rozbitá a rozbahněná. Jedeme po ní tak dvacítkou a kličkujeme mezi loužema a dírama - hotový slalom. V jednom místě musíme projet pár metrů blátem, které nejde objet - s mojí naloženou motorkou, která mi připomíná svojí vahou spíše kamion s návěsem a se svými silničními gumami - sjetou Savou MC 7 vepředu a Mitaskou H-15 vzadu blátem spíše probruslím, než projedu, takže je mi jasné, že blátu se musím propříště za každou cenu vyhýbat, pokud to jen trochu půjde. naštěsí louže a bláto brzy končí, aby ho vystřídalo něco jiného pěkného - kamení. Žádný štěrk, ale kameny, minimálně 10 cm v průměru a spíše větší, nejrůznějších tvarů, které jsou vysypány na cestu. Za jednou vesnicí tahle kamenitá cesta odbočuje doprava do dlouhého táhlého kopce. Rovně pokračuje ještě nějaká cesta,  spíše opět blátivá, ale ta vypadá spíše na odbočku. Tak se ptáme jednoho místního zemědělce, jestli jedeme dobře na Ženijevo, a ten nám potvrzuje, že ano - pořád rovně asi 30 km. Je opět opilý, a i když se snaží být milý, je až trochu dotěrný a snaží se nám nabídnout za úplatu focení na koních, což s díky odmítáme a protože se tam blíží ještě jeden člověk, mizíme v dáli. Do toho kopce musím jet tak čtyřicítkou, aby mi to pobrala dvojka, což je na charajter té cesty docela dost. I když se snažím vybírat co nejlepší stopu, přední kolo mi na těch šutrech často uskakuje a mám strach, abych o nějakej ostrej kámen neprorazil pneumatiku. Míla nejede tak rychle, jemu čtyřtakt umožňuje do kopce i pomalejší jízdu, tak na něj občas čekám. Zatím, co se šplháme do kopce, rozprostírá se nám po levé ruce překrásný výhled do dlouhého údolí plného pastvin, stromů a keřů, táhnoucího se do dáli, kam jen oko dohlédne. Občas nějaká vesnička nebo spíš jen shluk domků - zkrátka nádherná panenská krajina. Projedou kolem nás dokonce i dvě auta - jedna dodávka a jeden pickup a mažou si to po těch šutrech docela rychle, jako by se nechumelilo  -  hlavně tren pickup. Cestou údolí několikrát fotíme a posléze vyjíždíme na úpatí kopce, kde je jakási náhorní plošina, kde zastavujeme. Opět je zde náherný výhled do údolí na obě strany a v kam jen oko dohlédne, jsou vidět v dálce hory a krásná modrá obloha. Fakt paráda. Motor je pěkně rozpálenej, ale protože další cesta vede z kocpce, tak zařazuji neutrál a po chvíli motor úplně vypínám a jedu samospádem. Míla nejsříve brzdí motorem, ale pak  už taky jede jen samospádem. Najednou je krásný ticho, jen je slyšet hluk od pneumatik a praskání od kamenů pod koly. Cestou ještě několikrát stavíme na focení, krásou krajiny jsme doslova unešeni.

     Nyní nám cesta už tak rychle neubíhá - po těch šutrech většinou víc jak třicítkou nejedeme a z kopce stále brzdíme. Místy je ve vesnicích občas asfalt, ovšem dost mizerný a dlouho se z něj neradujeme, protože stejně, jak začal, najednou zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Vesnice zde vůbec nejsou označené, tak se jenom podle mapy dohaduji, kde můžeme být. V jedné vesnici stavíme u obchodu, kde si jdeme koupit vodu (Míla tu svou totiž cestou ztratil ještě na asfaltce před Volosjankou a i když to zjistil a vrátil se pro ní, tak flaška pád nepřežila a praskla - tenhle scénář se nám celou cestu ještě několikrát opakuje - daří se to hlavně Mílovi, naštěstí voda stojí jenom kolem dvou hřiven). Je to budova s nějakými budovatelskými reliéfy na fasádě, ve které jsou dva obchody. V tom s potravinami to spíš vypadá jak u snědeného krámu - jen nejzákladnější potraviny, voda, pitivo, konzervy, ale je tam i drogistické zboží, něco od železářství, zkrátka taková všehochuť. Uprostřed místnosti stojí stůl a židle a u něj sedí místní a popíjejí pivo a vodku. Ve zdejších obchodech je zvykem, že se zde rozlévái alkohol, který pak lidé popíjejí u stolu. Prodavačka má místo kasy veliké počítadlo, na kterém počítá útratu. Lidí u stolu se pak s mapou v ruce ptám, aby nám ukázali, kde to vlastně jsme a světe div se, z jednoho z nich se vyklube Slovák, který má před obchodem dokonce auto se Slovenskou SPZ a popíjí tam s místními. Nevím, kde se vzal v takových bohem zapomenutých končinách, kde do slova a do písmene dávají lišky dobrou noc. Ukázalo se, že nejsme zdaleka tak daleko, jak jsem si myslel. Na naší otázku, zda cesta je i nadále tak špatná dostáváme odpověď, že pak už bude lepší, nicméně až do Ždenijeva jsme celých těch zhruba 30 km, spíš víc jeli po těch kamenech a né víc než třicíctkou. To nás slušně zdrželo a začínalo nám být pomalu jasné, že až do Kolačavy tento den prostě nedojedeme.

     Jak čas plyne, začíná se ochlazovat a sluníčko pomalu zacházet, takže se rozhodujeme najít si nějaký vhodný místo na utáboření. Mílovi se moc nechce tábořit někde na divoko, což naopak já preferuji, takže se mu nezdá mnou vybrané místo u řeky. Dojíždíme do města Nyžni Vorota, kde Míla na benzínce tankuje. Já tankovat nepotřebuji, takže stavím motorku stranou. Zde ve vnitrozemí funguje na benzínkách princip, že nejprve musíte zaplatit požadované množství benzínu a až poté ho můžete natankovat. Míla to neodhadnul a všechno zaplacené palivo se mu do nádrže nevejde, a tak musím rychle a zřejmě k nelibosti člověka od ostrahy, který tankování prováděl, přistavit svojí motorku, kam mi přidali do nádrže ještě asi 1,1 l benzínu. Chlap se asi těšl, že zaplacený benzín neodebereme. O peníze by se patrně s člověkem u kasy šábnul. Já ještě u benzínky kupuju poprvé na Ukrajině dvě litrové PET flašky piva a vodu. Trvá to hrozně dlouho, je tam fronta nějakých lidí kupujících kořalku a dále tankujících a obsluze to s výdejem benzínu přes počítač evidentně moc nejde. Jako zajímavost jsem zjistitl, že stojany u této benzínky byly naše - Adast Adamov a byly opravdu moderní, s digitálním displejem. Hned u benzínky je reklama na jakýsi hotel - docela bych tam i jel - jsem po dni v sedle celý zpocený a cítím se špinavý, ale Míla tam nechce, takže jedeme dál. Vyhjáíždíme serpentinami nahoru do kopce, kde ve vrcholu jedné serpentýny na Mě Míla troubí, abych zastavil a k mému úžasu hodlá na malé loučce, která zde je, kempovat. To by nebylo zas tak nic zvláštního, kdyby  cestě na loučku nebránila obrovská kaluž. Míla nedá na mé řeči, že tam zapadne a že já s tím svým tankem tam za žádnou cenu nepojedu a snaží se kaluž objet po bahnitém břehu. Samozřejmě zapadá. Já s tichým nadávání odstavuzji motorku na stojan a chystám se ho jít do tý louže tlačit, když se mu povedlo z toho nějak vyhrabat. Dojel na loučku, řekl, že je to tam blbý a vracel se zpátky po druhým břehu kaluže, kde je bláta míň, ale zase dost srmý břeh. ten ale vyjíždí celkem bez problémů. Já bych tam s jawou zapadl jak do močálu a tahat by mě museli traktorem. Číza je daleko lehčí, takže si to může dovolit. Ovšem po tomhle enduro dobrodružství vypadá Mílova motorka jak Jóžin z bážin, jak ce celá od bláta a od výfukového kolena stoupá pára, jak se z něj odpařuje voda. Pokračujeme dál v serpentýnách, když na vrcholu stoupání silnice vedou postranní cesty na dva okolníé kopce. volím cestu, která se mi zdá být méně frekventovanou a vyjíždíme na vrchol kopce, kam není ze silnice vidět a vedle cesty je zde malá loučka se stohem slámy, kde by se dalo přenocovat. Vjíždíme tedy na loučku, stavíme motorky (po neblahých zkušenostech ze Zemplínské Šíravy raději stavím motorku na prkno, které se válelo na cestě), Míla si kuchtí na vařiči něco k jídlu a já stavím stan a fotím okolí. Jsme na vršku kopce a pod námi v hloubce se rozkládá městečko, které podle mapy tipuju na Verchni vorota, ráno se ale ukázalo, že to byl Volovec. Po postavení stanu se už docela setmělo a já si rovněž vařím polívku, jíme a popíjíme pivo. Míla ještě dává na svojí motorku nabíjet baterky do foťáku a já dávám na svojí motorku nabíjet Mílův mobil. Už při stavění stanu registruji tlumené zvuky tuc-tuc hudby a v dálce vidíme přes stromy na jiné louce zaparkované auto a nějaké postavy. Naštěstí brzo odjíždějí. Nicméně i v noci kolem nás projíždí pár aut - nechápu kam jedou, ale ráno jsem objevil v dálce patrně nějakou zemědělskou usedlost.

Ujeto 179,98 km

Den 4. - úterý 29. července 2008 (Volovec - Koločava)

     V noci bylo v okolí poměrně rušno. Dole ve Volovci jezdil celou noc snad jeden nákladní vlak za druhým, vlaky houkaly a lokomotivy vydávaly silný dunivý zvuk - možná to byli i u nás známí  Sergejové. Navíc po hlavní silnici občas projely těžké náklaďáky - asi dřevařské Uraly. Nicméně vyspali jsme se docela dobře.  Ráno poblíž nás na louce kosí dva starší pánové trávu, občas kolem projede nějaké auto k tý zemědělský usedlosti. Taky tam jde nějaký mladík. Chvíli si povídá s těmi ženci a pak jde k nám s dotazem, jestli nemáme cigaretu. Myslíme si, že si chce s náma pokecat, protože jsme si už zvykli, že se nás místní lidé často vyptávají odkud jsme, kam jedeme a tak podobně. Říkáme, že nekouříme,  ale on se pořád pořád šacuje, tak mu Míla podává zapalovač, aby si zapálil svojí cigaretu. On si jenom zapalovač prohlédne, řekne "spasíba", strčí ho do kapsy a odejde. Jsme z toho tak konsternováni, že se nezmůžeme na jediné slovíčko odporu. Tohle jsme fakt nečekali! Pak z toho dostáváme záchvat smíchu. něco takovýho jsme ještě nezažili:-)) Snídáme, balíme stan a bagáž na motorky, opět sme s tím hotovi až o půl jedenácté. Sjíždíme serpentýnami dolů do Volovce a hledáme potraviny, abychom si koupili vodu a chleba. Ve Volovci se nám moc nelíbí, je to špinavé město plné prachu, hned jak zastavujeme, se okolo nás motá nějakej malej ušmudlanej cigánek s kolem a somruje. Vůbec cikánů je tam víc, než zdrávo. Ptáme se na obchod a raději k němu popojíždíme, i když to je jen pár desítek metrů, abychom nenechávali motorky bez dozoru. V obchodě si kupujeme vodu a nějaké místní sladkosti, které zde mají ve velikých krabicích a prodávají je na váhu (tak se zde prodávají i sušenky). Prodavačce zároveň předáváme i prázdné PET lahve, které jsme neměli kam vyhodit, protože jsme ve městě nenarazili na žádný odpadkový koš. S odpadoým hospodářsvím je to na Ukrajině špatné. S výjimkou větších měst tam patrně vůbec neexistuje a všechny odpadky lidé hází patrně do řeky, protože na březích jsou vidět náplavy PET flašek, igelitů a jiného bordelu. Ze začátku jsme se snažili svůj bordel vozit s sebou a někde ho vyhodit, ale nebylo kam. Navíc, když jsme ho někomu předali k likvidaci, beztak skončil v řece, takže pak už jsme byli otrlí a svůj odpad jsme jen přidali k tomu, co se válel někde poblíž.

     Potom ještě jedeme hledat pekařství, protože v obchodě pečivo nevedou. To nacházíme na druhém konci městečka v takovém stánku, hned vedle je ještě jeden obchod. Jdeme se tam podívat. Je větší, bude mít i širší sortiment, ale my už nic nepotřebujeme. Před obchodem slyšíme češtinu, tak se dáváme do řeči se dvěma kluky, kteří sem přijeli vlakem a po Ukrajině chodí pěšky. Přišlo nám to jako vzácnost, že potkáváme Čechy v takových končinách, to jsme ale ještě netušili, že dnešního dne potkáme Čechů spoustu. V Koločavě jsem měl pocit, že je zde víc Čechů než Ukrajinců!

     Z Volovce pokračujeme přes Mižhirju do Sinevyru. Teď už je na silnicích opět poměrně dobrý asfalt, takže nám cesta ubíhá docela rychle. Cestou pět fotíme nádherné přírodní scenérie a v jednom městečku je zajímavý kontrast: Dole jsou pěkné tradiční malebné domečky, nahoře na kopci se tyčí obrovský hotel (nebo co to je, nic jiného než hotel nebo nějaké kongresové centrum nás nenapadá) ve tvaru střechy - podobný hotel je na Štrbském plese, i když starší. Nechápeme, jaký účel má budovat takový přepychový hotel v takových končinách. Kdo tam bude jezdit? A za jakým účelem? Vždyť tam nejsou ani pořádné hory, aby se tam dalo lyžovat! Za Mižhirjou odbočujeme na poslední kus cesty k Sinevyru (nevím, proč je v mapě na www.mapy.cz tahle tvrdá transkripce, když z češtině je je daleko bližší ukrajinská výslovnost - měkká verze Siněvir, ale tvrdě je tam přeložený všechno. Asi nějaká blbá anglická verze) a začínají pořádné serpentýny. Protože dole jsem jezdil pořád pomalu na čtyřku, motorka je asi ulitá a vůbec mi nechce do těch kopců táhnout, pořád to musím honit na vytočenou dvoujku. Nakonec si dá říct a rozjede se, takže na dlouhým rovným úseku do kopce rozpálím trojku na 80 km/h, tomu odpovídají zhruba 4000 ot/min a slušný řev motoru, což vzbudí značnou pozornou u party cyklistů, kteří pauzírují na takovým plácku vedle silnice (na vrcholu se ukáže, že to byli Češi, takže asi poznali Jawu po zvuku). Kousek před vrcholem stoupání sjíždíme z cesty na loučku, kde je zaparkovaný Ural, který fotíme, ale hlavně fotíme úžasná "panorámata" okolní horské krajiny. Motor je po tom stoupání pěkně rozpálenej, takže když motorku znova startuju a potřebuju se otočit, tak se mi nalouce nechce do mírného kopečka v nízkých otáčkách vůbec rozjet. Musím ho tedy řádně vytočit, aby si dal říct, což se ovšem na pomáčené trávě neobejde bez hrabání zadním kolem a menšího podklouznutí zadku, ale to už jsem na asfaltu a pokračujeme dál v serpentýnách. Po chvilce přijíždíme na úplný vršek stoupání, kde je odstavná plocha a dvě velké cedule - jedna s mapou a druhá s označením Siněvirského národního parku. Zde dáváme puzu na jídlo. Míla si vaří nějakou polívku a já jím chleba skonzervou polské šunky. Za chvíli k nám postupně přijíždí ta parta českých cyklistů, kteří také pauzírují a jedí, jsou to vlastně dvě na sobě nezávislé skupinky, jedna má i nějakou podpůrnou dodávku. Pak okolo projíždí Karosa s českými turisty a nakonec tam přijíždějí dva enduristi na zablácených KTM a dávají se s námi a cyklisty do řeči. Jsou to opravdu ostrá endura bez SPZ, která si sem z Čech dovezli na vozejku za autem, bydlí někde na privátě poblíž pod horami, kam vyjíždějí řádit. Po chvíli odjíždějí nějakou kamenitou zkratkou do kopce velkou rychlostí pryč a nechávají za sebou oblaka prachu. Pak odjíždí i většina cyklistů a konečně i my zase usedáme do sedel a opět se vydáváme do serpentýn, tentokrát ovšem klesajících. Máme v úmyslu jet k Siněvirskému jezeru, ale ovšem nevíme, kde je. Z té velké mapy na ceduli moc moudří nejsme, protože ta ukazuje spíše jen turistické cesty a na mojí mapě jsem ho nikde neviděl (později jsem ho tam objevil a předtím jsem ho nemohl najít proto, že bylo od vesnice Siněvir dost hodně vzdáleno, takže jsem ho tam nehledal). Po chvíli klesání nacházíme odbočku s jakousi dřevěnou vstupní bránou. Moc se nám to nezdá, ale vyjíždíme na průzkum za bránu do prudkého kopce po asfaltce plné kamení. Po pár desítkách metrů usuzujeme, že to asi nebude ono a vracíme se na hlavní silnici, kde s vypnutými motory sjíždíme dolů. Po chvíli se mi to zdá podezřelé a mám pocit, že jsme odbočku k jezeru museli minout nebo že to byla právě ta cesta, kterou jsem jako nesprávnou vzdali. Proto v jedné vesničce stavíme u party kluků, kteří mají úplně modré ruce od sběru borůvek a ptáme se jich na cestu. Kluci nám říkají, že musíme stále dolů a potom tam bude odbočka doleva. Měli pravdu. Když jsme k odbočce přijeli, překvapilo mě, že dle cedule je to k jezeru ještě poměrně daleko (skoro 10 km), když já jsem žil v domění, že musíme už být u jezera. Potom jsem konečně jezero našel ve své  mapě, takže mi bylo jasné, že jsem se mýlil. Po chvíli jízdy přijíždíme k bráně vstupu do národního parku, kde se vybírá poplatek za vjezd - údajně nějaký příspěvek na ekologii:-)) Je tam i cedule se sazbami, ale sazbu za motorky tam nikde nevidím, tak jedeme za bránu, kde stavíme u srubu výběrčího, který chce po každém pouhé dvě hřivny. Za srubem je ještě malé parkoviště, kde Míla oběvuje odstavenou motorku Minsk, opřenou o strom a značně oprýskanou, kterou si fotí. Potom pokračujeme dál a dostáváme se do jedné z nejkrásnějších přírodních scenérií, jaké jsme viděli za celou cestu. Silnice vede podél řeky - typické mělké úplné kamení, zde jsou ovšem i kaskády a malé vodopádky, přes řeku lávky, kolem ní malá tábořiště, krávy pasoucí se na silnici:-)). Po chvíli přijíždíme do Siněvirské Poljany, což je úžasně malebná vesnice, určitě nejkrásnější z těch, kterými jsme na Podkarpatské Rusi projeli. Rozkládá se, jak je zde zvykem, ve značné délce podél hlavní cesty na obou březích řeky a má zcela jiný ráz, než ostatní vesnice. Domy nejsou v řadě vedle sebe, jak podle pravítka, ale každý jinak, také domy nejsou zdaleka tak uniformní, ale každý je jiný. Vesnice je vůbec dost starobylá a je zde dost dřevěných chalup, vedle jsou ovšem i docela moderní domky a je zde vidět i stavební ruch. Tahle vesnice je jakýmsi živoucím skanzenem, foti by se zde dalo snad na každém kroku. My ale spěcháme k jezeru s tím, že si vše vyfotíme při zpáteční cestě.

     Kousek za vesnicí přijíždíme k poměrně velkému, ale i dost prázdnému parkovišti, kolem kterého je spousta dřevěných stánků, většinou prázdných, v některých je však občerstvení. Doleva vede cesta přes dřevěný most k bráně, za kterou je pár staveb a stánků s nějakými cetkami a vede tam cesta k jezeru. U téhle brány dojíždíme Hondu Afrika Twin značně nabelenou, kterou jsme už viděli po cestě, jejjíž posádku tvoří nějaký Čech se svou přítelkyní či manželkou, která je dle přízvuku Slovenka. Za branou nás staví a chtějí další poplatek. Slovenka, která umí hodně dobře rusky, sice protestuje, že už jsme jednou platili a že doufá, že je to poslední poplatek, ale její protesty nám nejsou nic platné. Naštěstí chtějí pouze další dvě hřivny na osobu. Tohle výběrní místo je značně podezřelé, připadá mi, že vůbec není oficiální, že si jenom někdo mastí kapsu, ale když chce jen dvě hřivny... Po zaplacení opět sedáme do sedel a vydáváme se úzkou, ale až na výjimky kvalitní asfaltovou cestou k jezeru. Cesta po chvíli začne značně stoupat, takže musím zařadit za 1, na tu ale bez problémů vyjedu až nahoru, kde dojíždíme Afriku, která se nám po zaplacení mýtného trochu vzdálila. Parkujeme všechny tři motorky vedle sebe, debatujeme a pak se vydáváme k jezeru. Tam je u nějakých atrakcí pro turisty (prodej suvenýrů a možnost vyfotit se s vycpaným medvědem) několik můžů, z nichž jeden, který umí velmi dobře česky nás opět, jak je zde zvykem, zpovídá. Říká, že po povodních je zde voda hodně vysoko, což se nám za chvíli potvrdí, když vidíme, že lavičky pro turisty jsou zatopené. Díky vyšší hladině vody se nedá dostat suchou nohou až k zábradlí, za kterým je volný výhled na jezero nezakrytý stromy, takže jezero nejde dost dobře vyfotit. Na jednom místě za zábradlím je jakési molo, na které chci vylézt kvůli možnosti pořízení dobrých snímků. Překračuji zábradlí a jednou nohou stoupám na molo, které ale začne ujíždět a já mám na něm jednu nohu a druhou na břehu, v ruce foťák a mezi břehem a molem jestále větší mezera:-)) Nojo, holt to není žádný molo, ale vor, který je ke stromu přivázaný řetězem. Nějak jsem to ustál a povedlo se mi zastavit vzdalování voru od břehu - koupel by byla fakt dost nepříjemná, hlavně kvůli možnosti vykoupání foťáku, takže křičím na Mílu, ať ten vor rychle řetězem přitáhne ke břehu a zachrání mě:-)) Povedlo se a do vody jsem nespad, i když jsem už měl na mále!

     Jezero si chvíli prohlížíme, ale kvůli zatopeným lavičkám ani není kde posedět a na cestu podél jeho břehů se nechceme vydávat a nechávat motorky zbytečně dlouho bez dozoru. Opouštíme tedy posádku Afriky, loučíme se s nimi a jdeme spátky k motorkám. Zde je ještě šipka označuující WC, takže tam zamíříme, protože už máme potřebu. Jsou to dvě prkenné kadibudky, už zdáli seod nich line smrad. Ze zvědovosti otevíráme dveře. Je zde jen díra do země, podlaha zas... No ještě, že nemáme velkou potřebu. Dveře zase zavíráme a jdeme ke stromu:-)) Zde objevujeme skládku odpadků, které sem asi nosí od jezera (je zde i nějaký hotel). V tomto kontrastu je ten ekologický poplatek za vjezd (patrně za to, že vjezdem motorek poškozujeme ovzduší) skutečně směšný. Nasedáme na motorky a jedeme pryč. Z kopečka jedem opět bez motorů. Cestou potkáváme jakéhosi fousatého lesáka, který se s námi dává do řeči. je milý, přátelský, tvrdí o sobě, že je Usáma bin Ládin (vousy má fakt podobný). já ho fotím s Mílou a on nás fotí spolu. Sjíždíme dolů na parkoviště před druhou mýtnou bránou a zde vyndáváme foťáky, věšíme si je na krk a rukavice dáváme do tankvaků a hrajeme si na japonské turisty. Každou chvíli stavíme, fotíme ze sedel připravenými foťáky a jedeme zas o pár metrů dál.

     Foťáky schováváme až u první mýtné brány a jedeme do Koločavy, kde se chceme najíst ve známé hospodě - Četnická stanice. Od odbočky k jezeru by to mělo být jen pár kilometrů přes vesnice Siněvir a Něhrovec a už bychom měli být v Koločavě. Jenže ta vesnice je snad nekonečná. Říkám si, že už musíme být dávno v Koločavě, což patrně nebylo značeno a mám strach, abychom četnickou stanici neminuli, když nevíme, kde je. Ptám se tedy nějakého kolemjdoucího, který mě ale vyvádí z omylu a říká, že v Koločave ještě nejsme. Teprve za chvíli přijíždíme k ceduli Koločava. Je normálně za jedním domem s větší zahradou, obě vesnicou jsou fakticky spojeny. V Koločavě už jedeme strašně dlouho a opět si myslím, že jsme museli hospodu už minout, když tu přijíždíme k dřevěnému kostelíků, u kterého stojí Karosa, patrně ta, kterou už jsme viděli nahoře v Siněviru u cedulí. Lidé nám říkají, že hospoda je ještě kus cesty dál a že jí minout nemůžeme, protože je u hlavní silnice. Ona stejně v Koločavě skoro ani jiná silnice není, jak je zde ostatně normální:-)) Mají tam prý jídelní lístek v češtině a dobře tam vaří a dá se tam i ubytovat za 80 hřiven na hlavu a mělo by tam mělo být volno. My nemáme v plánu se tam ubytovat, ale chceme pokračovat co nejvíc dál na jih, protože dnes jsme měli v plánu jet až do Solotvyna, což je jasné, že už zase nemůžeme stihnout a tudíž, že náš skluz v cestovním plánu už nejspíš nedoženeme. Hlad už ale máme pěknej, tak už aby tu ta stanice byla. Po chvíli jsme k ní konečně dojeli. Je obehnána vysokou kamennou zdí, takže Míla parkuje u dřevěné branky, aby aspoň trochu viděl na motorku a usedá na terasu se stolky před hospodou, jak mu i poradil hostinský. Já na svojí motorku ovšem nevidím vůbec, tak jí aspoň občas jdou zkontrolovat. Hostinský je nějaký divný (ne není to velkopopovický kozel:-)) Míla měl velký hlad a tak do hospody vpadnul ještě dřív, než já jsem odstavil motorku. Přes zeď jsem neviděl, co se tam děje, ale z toho, co jsem zaslechnul přes zeď, jsem pochopil, že hostinský snad od něj chtěl vybrat nějaké vstupné, dokud nepochopil, že se jdeme najíst. Pak k nám přijde a ptá se, co si dáme, aniž bychom věděli, co má v nabídce. Začne nám doporučovat boršč a čerstě udělaný šašlik s rýží. Boršč si dáváme oba a já si dávám i ten šašlik, ale  Míla se dožaduje jídelního lístku a dává si něco jiného, což hostinského evidentně otrávilo. V hospodě totiž skoro nikdo není a taqk má asi vztek, že musí připravovat nějaké jídlo.  Během chvíle se však situace mění a do hospody postupně přichází strašný množství Čechů, až za chvíli hospoda praská ve švech. S námi se dávají do řeči otec se synem, kteří jsou tam také na motorkách a bydlí hřiven ické stanici. Protože už je celkem pozdě (tuším, že okolo čtvrté odpoledne) a daleko bychom stejně už nejspíš nedojeli, rozhodujeme se přenocovat v Koločavě na četnické stanici za těch 80 hřiven na hlavu. Hostinského se ptáme, zda by nebylo možné se tam ubytovat, na což nám přitakává, tak čekáme a postupně se bavíme s různými lidmi. Já jsem se např. dal před hospodou do řeči s jedním českým turistou, který tam na motorce sice nebyl, ale povídal, že vystřídal několik motorek, ale že nedávno svojí motorku prodal, ale určitě si zase brzou koupí novou, načež s obdivným pohledem ke mě a k mé jawě povídá, že on byl na jawě nejdál v Písku:-)) - odkud pochází, mi ale neřekl. Čekáme už asi půl hodiny a hostinský se nějak nemá k tomu, aby nás šel ubytovat. Jeden z těch motorkářů upozorní Mílu, že na protějších dvou chalupách jsou cedule, že nabízejí ubytování - na jedné nabízejí dokonce saunu, na druhé teplou vodu. Dohodneme se s Mílou, že se tam zkusíme pozeptat. Jdu tedy k té chalupě s teplou vodoum, protože saunu nepotřebujeme, nikde však není ani živáčka a zatím, co se rozmýšlím, jestli se mám vydat na dvorek a zaklepat na dveře, tak si všimnu, že ze sousedního stavení, na kterém žádné cedule není, na mě kyne bábuška. Tak k ní jdu a ona mi taky nabízí ubytování. Vede mě do chalupy, kde jsou za předsíní dvě poměrně útulné světničky, v každé z nich jsou dvě poslele a chce prý jen 25 hřiven na osobu a že v té vedlejší chalupě prý chtějí 40 hřiven a není to tam o nic lepší. Tak se s bábuškou domlouvám a vedu tam i Mílu. Tomu se tam taky líbí a domluvili jsme se, že si zabereme zadní světničku, protože v tý první to nějak moc smrdělo zatuchlinou:-)) Bábuška ještě chce, abychom jí sehnali další nocležníky, ale říkáme jí, že jsme jenom sami dva. Sice možnost bydlení u ní oznamujeme v četnické stanici i dvěma motorkářům, kteří tam právě dorazili, ale ti byli známí ttoho otce se synem, co tam už bydleli a ubytování tam měli předem domluvené. V četnické stanici jdeme zaplatit přímo k baru. Potom sedáme na motorky a přejíždíme přes ulici k bábušce na dvorek, kde parkujeme motorky a dáváme si věci dovnitř. Bábuška je hrozně upovídaná, pořád něco brebentí. Rozumíme jí sice každý třetí až pátý slovo, ale domlouváme se poměrně dobře. Bábuška nám ještě přinesla ohřátou vodu, kterou si lijeme do lavóru a myjeme se. Potom se jdeme projít do vesnice. Bábuška nám dává klíč od visacího zámku na dveřích do chaloupky a pořád nám klade na srdce, ať ho nestratíme (Ona sama bydlí ve druhé menší chaloupce na dvorku, asi na nějakém výminku.) V proluce mezi domy u řeky nacházíme opět všudypřítomný bordel na břehu a jdeme si dolů k řece ulevit, protože bábuščin suchý záchod za jejím výminkem, bez dveří, ke kterému se jde úzkou uličkou mezi dřevem na topení a chaloupkou, a na kterém je betonová deska s vylámaným otvorem obloženým nějakými starými koberci a kartonem, už z dálky zapáchající, se nám zdá nepoužitelný. Navíc, když jsem se tam šel podívat, jsem se ještě pěkně praštil do hlavy o futra, jak to tzam bylo nízký:-)) Cestou u budovy místní školy, která prý v létě slouží jako ubytovna, se dáváme do řeči s partou Čechů, batůžkářů, kteří bydlí v té chalupě se saunou. Jeden z nich je na Ukrajině již po několikáté a jednou spal i v té škole. Bavíme se s nimi o všem možném a taky o našem úmyslu jet až do Jasiny. Říkají nám, ať tam nejezdíme, že se tam ani nedostaneme, prý tam byly velké povodně, cesty jsou stržené a zkrátka je to tam v katastrofálním stavu. To nás moc epotěšilo. Bavíme se s nima dost dlouho, mezitím se setmělo a řádně ochladilo. Když se od nich konečně trhneme, jdeme ještě na konec ulice, fotím si sochu Ivana Olbrachta u školy, je však taková tma, že foťák neudržím a fotka je rozmazaná. Pokus o foto s bleskem je ještě horší, takže fotku mažu a spokojím se s tou rozmazanou. Pak už se radši dekujeme do hospody, o které nám řekli ti turisté, protože vedle sochy sedí na lavičkách skupinka místních nejvýš 15-ti letých děvčat a mají z nás hroznou prču, jak se tam pokoušíme fotit. Hospoda je pěkná, nová a čistá. Je to takový srub, uprostřed je ohniště, na kterém si za chvíli budou zřejmě místní štamgasti péct špízy. Střecha je jehlanovitá a přesně nad ohništěm ve špici střechy je díra a v ní je ještě ventilátor pro lepší odvod kouře. Chvíli sedíme u stolu, ale protože si nás servírka nevšímá, tak jdu objednat dvě piva a panáka vodky. Dávám si místní specialitu - gorilku s pěrcem (pro neznalé - vodku s feferonkou). Jak pivo tak vodka stojí 2 hřivny - nádhera:-)) Pivo dopíjíme, chci si dát ještě jedno, ale servírka, ač dosti pohledná, obsluhuje pouize místní, kteří tam si tam při pečení špízu ještě z jukeboxu pouští nahlas ukrajinskou vesměs rockovou hudbu, která se dá ale docela dobře poslouchat. jdu si tedy opět prio pivo na bar, vypíjím ho a pak již jdeme do chaloupky, kde nás u plotu vyhlížela bábuška a divila se, kde jsme byli tak dlouho. Prý jšla jenom pustit psa, ale očividně nás vyhlížela. Zavírá za námi branku a puští psa (hezký černobílý oříšek jménem Bim) a uvazuje ho na drát, který umožňuje běht psovi po celém dvorku. Pes na nás nejprve trochu štěká (a to se s náma už seznámil za světla), ale poté, co na něj promluvím a pohladím ho po hlavě, toho nechá. V chaloupce ještě dávám nabít baterky do foťáku, píšu si do notýsku poznámky o cestě a jdeme spát.

Ujeto 100,2 km

Den 5. - středa 30. července 2008 (Koločava - Rachiv)

     Ráno se budíme trochu rozlámaní, protože postele jsou s drátěnkou a ještě k tomu trochu krátké, ale člověk nesmí bejt moc zhýčkanej, že jo:-)) Bábuška nám zase ohřívá vodu na mytí a navíc nám dává ještě k snídani kafe (hrozně sladké) a blíny (lívance). Lívance jsou bez ničeho, jen tak, jak se usmažily, ale jsou taky trochu sladké a docela dobré. Balíme věci do kufrů a na motorky, loučíme se s bábuškou a děduškou, který se tam po ráno taky objevil a platíme za noclech. Protože se bábuška opravdu snažila a dala nám i snídani, tak jsme se domluvili, že jí každý dáme 30 hřiven namísto požadovaných 25. Bábuška se sice nejprve zdráhala, ale pak si to radostně vzala a při loučení jsme od ní kromě přání šťasntné cesty dostali i pusu:-)) Ovšem i když jsme nemuseli balit stan, tak jsme opět nevyjeli dřív, než tradičně. S tím už asi nic neuděláme a musíme se s tím smířit.

     Jedeme na konec Koločavy, podívat se alespoň z venčí na muzeum Ivana Olbrachta. Kde se nachází jsme se dozvěfděli včera večer od těch batůžkářů. Hlavní cesta na konci vesnice odbočovala doprava, my jsme museli pokračovat rovně - a tady už začínala opět kamenitá cesta. Muzeum jsme našli po chvíli jízdy - hezký menší bíle omítnutý zděný domek. Dovnitř ale nejdeme, vracíme se na hlavní cestu a hurá pryč z Koločavy. Na silnici je ovšem hrozný mumraj - všude spousta lidí, takže se mezi nimi musíme proplétat krokem. Brzy nám dochází, že se blížíme k "bazaru", na který ráno šla bábuška. Za chvíli k bazaru dorážíme. Nachází se za vesnicí na rozlehlém prostranství na břehu řeky. To si nemůžeme nechat ujít, tak parkujeme motorky mezi auta a jdeme se tam podívat, ač slunce pálí jako blázen a je nám v motohadrech horko. Tržiště je opravdu obrovské. Prodává se tam všechno. Od potravin , přes nářadí ruční i elektrické, lednice a jiné domácí spotřebiče, čínské motocykly (malorážky) po oblečení, obuv a šperky. Hlavně oblečení jsou tam doslova tuny. Dalo by se to srovnat s polskými tržišti za hranicemi u Náchoda v Kudowa-Zdrój a Klodsku, jestli jste tam někdo byli, ovšem tohle je snad ještě větší, ale hlavně ta atmosféra tržiště na břehu řeky je nezaměnitelná. Řadu ledniček rozloženou na břehu řeky už asi nikdy v životě nespatřím:-)) Na tržišti si kupuji celokoženou peněženku za 30 hřiven, protože moje šrajtofle už dosluhuje a u nás bych stejnou sehnal za několikanásobně větší cenu. Sice podle názvu je nějaká německá, ale to nevadí. Ostatně sehnat na Ukrajině nějaké původní místní typické výrobky je (kromě vodky a kaviáru) takřka nemožné. My jsme alespoň to štěstí neměli a museli jsme se spokojit s vodkou. U kaviáru jsme měli strach, že se cestou zkazí.

    Po prohlídce bazaru jsme opět nasedli do sedel a vyrazili na jih. Asfaltka však velice brzy skončila a vystřídalo jí opět klasické kamení podél břehu řeky - očividně tady silnici kdysi strhla velká voda. V kopečcích totiž asfalt byl a v údolích jen kameny. Za chvíli začal být asfalt pravidelnější, ovšem byl samá díra a kamenů byla taky všude spousta vysypaná, takže naše cesta spíš připomínala slalom mezi dírami. Občas byl asfalt obrý, ale najednou zase tankodrom. Tak tomu bylo střídavě až  k Čumalovu, resp. k mostu přes řeku na odbočce na Uglju, kde byla pěkná nová asfaltka, která najednou skončila jak mávnutím kouzelného proutku a plynule přešla v několik set metrů dlouhou širokou cesta z kamenů. Za mostem přes řeku, který jsme přejeli už byl ale asfalt normální, a to už po celý zbytek cesty. Na těch kamenitých úsecích jsme si blahopřáli k tomu, že jsme přenocovali v Koločavě a nejeli jsme oproti původním plánům ještě dál na jih, že přespíme někde po cestě. Po těch kamenech bychom se k večeru už daleko nedostali. Za Ugljou už se hlásil o slovo žaludek, ale dlouho jsme nemohli nikde najít žádnou hospodu. Všude se zdálo, že jsou jenom kavárny nebo nálevny. Uspěli jsme až na hlavním tahu na jihu poblíž rumunských hranic v městě Těresva. Zde jsme zastavili na jakémsi náměstí a šli do poměrně slušně vypadající budovy s nápisem Pizzeria. Uvnitř jsme byli kromě servírky a osoby, která byla patrně majitelem podniku, sami. Vypadalo to tam spíš na nějaký bar či cukrárnu, maximálně na nějaké rychlé občerstvení. Když se nás šel majitel zeptat, co si přejeme a na jeho otázku jsme mu odpověděli, že chceme jíst, zdálo se, že jsme ho tím trochu zaskočili. Domlouval se se servírkou (poměrně hezká mladá holka až na to, že jí trochu rašil knír:-( ) a pak nám nabídnul boršč a řízek s bramborama. Bylo to patrně jediné jídlo, co měli:-)) Jídelní lístek neexistoval (jen nápojový) a na to, že bychom si snad v pizzerii objednali pizzu, což se nám zdálo jako logcké, jsme mohli rychle zapomenout:-)). Po obědě usedáme znovu do sedel a za chvíli už přijíždíme do Solotvyna, na místní poměry většího města těsně u rumunských hranic, kde se nachází ono známe slané jezero s jakýmsi léčivým bahnem. Odbočili jsme zde z hlavní silnice a vydali se hledat jezero. Po pár metrech bylo na cestě opět už jen kamení. Na Ukrajině je zkrátka třeba počítat s tím, že asfalt zde znají jen na hlavních tazích. Ve městě bylo poměrně rušno a všude stáli lidé s cedulemi v rukou, že nabízejí ubytování a různí pouliční prodejci medu, vína a kdoví čeho jiného. K jezeru jsme nějak intuitivně dorazili a motorky zaparkovali na takovém výběžku pevniny přímo na břehu. Zde proběhla válečná porada, co dál. V našem cestovním plánu máme jednodenní skluz, Koločava - Solotvyno měl být plán včerejší etapy. Protože je však poměrně brzy (okolo 14. hod) a Solotvyno se nám moc nelíbí (příliš velký turistický ruch), rozhodli jsme se, že se jenom vykoupáme v jezeře a pojedeme ještě dál na východ s tím, že se ubytujeme někde okolo Velkého Bočkova.  Vlezli jsme tedy do vody, byla poměrně teplá, ale příliš lákavě to tam nevypadalo. Na březích se všude o kolo válely spousty PET flašek, jako ostatně všude na Ukrajině u řek. Míla pronáší úžasnou hlášku "To jsem netušil, že se budu někdy koupat na smetišti", který se pak musíme notnou chvíli smát. Voda je slaná jen mírně, asi jako Baltické moře, nicméně nadnáší docela dobře, takže se v ní plave parádně. Chvíli se i válíme na břehu, já jdu pak znovu do vody a kvůli fotografii se od hlavy až k patě mažu tím černým mazlavým a trochu smaradlavým bahýnkem. Potom mám trochu problémy ho úplně z kůže smýt, ale daří se. Když už máme koupání dost, po oschnutí a osušení se znovu oblékáme, sedáme na motorky a valíme dále na východ.